Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Struktura Universa - spekulativní
Kojot

Na počátku bylo Nic, prázdná množina. Nebyl žádný čas.
A v Prázdnu povstala Jednotka. Stalo se to třeba takto:
Prázdnota se ohraničila prázdnotou. Prázdná množina se stala prvkem další množiny. Představme si slupku v podobě sféry o nekonečném obvodu ohraničující v sobě prázdnotu. Té slupce říkejme Nuit a prázdnotě, jíž Nuit ohraničuje, říkejme Hadit. Tak se zrodil Ra-hoor-khuit – vztah mezi Nuit a Hadit, který je jednotkou. Je bodem, v němž se protínají rovnoběžky.
Toto se nedělo v čase, čas neexistoval.


Takže se vlastně stále vlastně vůbec nic nezměnilo. Je to jen o úhlech pohledu. Nuit – Hadit – Ra-hoor-khuit jsou jen jiným způsobem vyjádření počátečního prázdna. Tak jako je částice současně vlnou. Neboli, jak říkají kabalisté: Na počátku bylo Nic (Ajn), které udržovalo Vše (Ajn Sof) jako druh homogenní celistvosti v naprostém nerozlišení. S tím přišel Duch boží (Ejn Sof Ór), bezmezné světlo.

Z Ra-hoor-khuita (Kether) se zrodily počátky a konce časů. Chaos (Chokma) a Babalon (Bina). Chaos je počátkem času tak, jak jej běžně vnímáme, času, v němž na hmotné rovině dochází k evoluci a vzniku komplexních struktur. Je současně koncem času duchovního, místem, do nějž se noří a v němž se definitivně rozplývá tříštící se duchovní impuls. Babalon je koncem času, jak jej běžně vnímáme, její pohár je sumou všech zkušeností. Je castanedovským Orlem. Současně je počátkem času duchovního a její pohár je zdrojem světla, které se na nás vylévá, neboť zkušenosti k nám přicházejí z naší budoucnosti. Tak na sebe oba časy pohlédly, vznikly zrcadlením.
Místem, v němž dlely oba tyto časy, místem soustřeďujícím oba jejich počátky a oba jejich konce, byla sefira Daath-Malkuth, jež ale byla sefirou čtvrtou na místě, kde je nyní Daath. Tato čtveřice byla početím Boha, neprojeveným božstvím.


*
* *
*



Ale nic z toho se nedělo, neboť oba časy prodlévaly v identitě, v bodě, v němž jejich počátky a konce dlely pospolu. Myšlenka, že se něco změnilo, je iluzí.

Prostřední sefira Daath-Malkuth tvořila čočku, skrze níž Chesed vytvořila Gevuru, Bina Chokmu. Oba protiklady se opět sešly v Tiferethu. Ten opět posloužil jako čočka a dal vzniknout Necach (z Gevury) a Hod (z Chesedu).



*
* *
*
* *
*
* *
*


Prapůvodní čtveřice nyní reflektovala sama sebe, hleděla na sebe v zrcadle tvořeném osou Chesed-Gevura. Neboť Daath-Malkuth (Vzduch-Země, Uran-Země) byla čtyřkou, Chesed a Gevura byly pětkou a šestkou, tvořící dohromady 11, prvotní magickou expanzi v podobě odrazu. Tak čtyři sefiry, 7-10, zrcadlily původní čtveřici. Kosmos se rozvíjel na principu symetrie.

Ale stále se ještě nic nezměnilo, že ne? Toto vše je stále obsaženo v počáteční prázdné množině. Prázdnota reflektuje prázdnotu... Je to jen hra s Ničím.

Vše dosud popsané tvoří AZOTh. Počátky a konce jsou identické, neexistuje žádná Podstata.


Pád...
A pak se něco stalo. Něco se změnilo. Kmitnutí nerovnováhy, prvek neurčitosti. Adam a Eva utrhli ovoce Stromu poznání dobrého i zlého. Lucifer padl, nádoby byly rozbity. Sefira Daath-Malkuth byla utržena a klesla pod Jesod. Symetrie byla narušena. Oba časy, zrozené z Chokmy a Bíny, se daly do pohybu, začaly ve spirálách tvořících dvojšroubovici plynout skrze Propast, jež vznikla na místě vytržené sefiry Malkuth, skrze Abyss, Daath. To je pád andělů a vznik světa. Je to oddělení Nebe – Vzduchu (tj. Úrana) a Země. Tak se i Minulost a Budoucnost obou dosud svinutých časů oddělily, vzdálily a vytvořily prostor. Věci se daly do pohybu...
Syntéza Vzduch-Země v sefiře Daath-Malkuth, která se dosud zrcadlila v Tiferethu (Slunce tedy hrálo roli „Luny“), se rozpadla. Odraz Vzduchu v Tiferethu se osamostatnil. Vzduch je tedy dvakrát sekundárním živlem, prapůvodní Vzduch leží v Propasti Daathu. Slunce, jež zrcadlilo zeměvzdušné vyzařování Daath-Malkuth, se stalo samostatným zdrojem světla.


*
* *

* *
*
* *
*
*


Minulostí našeho kauzálního času je Země, budoucností Nebe. U duchovního času je tomu právě naopak. Hovoříme-li o času Země, hovoříme o kauzalitě, hovoříme-li o času duchovním, máme na mysli synchronicitu (mýty jsou pravdivé, jen je třeba v některých příbězích brát v potaz jinou šipku času: Mýtus o prvotní dokonalosti a pádu je obrazem duchovního světa a zpětného proudu jeho působení). Dvoje paralelní dějiny – duchovní a materiální – se v Hlubině stýkají v základních strukturách.

Podstatný je moment nestability, chaosu, primární náhody, který byl do struktury vnesen utržením jablka. Popsaná struktura po Pádu se, stejně jako dokonalá sebe sama zrcadlící symetrie před Pádem, do nekonečna opakuje ve všech myslitelných měřítcích. V obou případech jde o fraktál: v prvním případě o deterministický (všechny struktury se opakují identicky), v druhém případě o indeterministický, se semínkem primární náhody v sobě – struktura se tedy opakuje, nikdy však zcela identicky.
Tak, jako byla každá událost před Pádem AZOTh, je každá událost po Pádu AZAThOTh (AZ – ATh – OTh) – má esenci: ATh. Proto je v každém okamžiku přítomna nevýslovná hlubina bublajícího chaosu, jenž hladově hryže v nepředstavitelných neosvětlených komnatách za hranicí času (Lovecraft). Azatoth je esencí Středu, podstatou Okamžiku. Minulost a budoucnost jsou stíny vrhané tímto Středem, který je neuchopitelný. Nic není statické, ani to, co se stane, ani to, co se již stalo. Svět vzniká a zaniká neustále, záleží jen na měřítku a míře odstupu. Nikdy se to však neděje zcela identicky.

Příklad...
Dějiny univerza můžeme najít v mrknutí oka, v mávnutí křídel vážky, v běhu lidského života... Ale podívejme se tedy na svět, jak jej nyní známe (naše znalost jej ovšem zpětně utváří oběma směry):

Dějiny hmotné, kauzální: Z prvotního Multiversa o nekonečnu rozměrů vzniká záchvěvem kvantové nestability naše Universum. Z jediné sjednocené síly se vyděluje gravitace, elektromagnestismus, slabá a silná interakce, vznikají první elementární částice, rozprostraněná chaotická hmota se organizuje do stále složitějších celků: atomy, molekula, vznik života v závratné minulosti, vývoj, zpočátku jen nepostřehnutelně pomalý a mikroskopický, pak buněčné jádro, první organismy mnohobuněčné, akcelerovaná evoluce, vymírání druhů a opětné osidlování uvolněných nik. Zvětšování mozku, první savci, první primáti, hominidi. A lidé pozvolna nabývající duchovního vědomí, první pohřby, první svatyně, první bohové... po desítkách tisíc let opět akcelerace, zemědělství, první města, první státy, říše, prohlubování idejí... Zdánlivý nárůst mnohosti je přitom třeba chápat jak růst řádu, nikoli entropie, jde o cestu od absolutní Mnohosti směrem k Jednotě.
Vzhledem k narůstajícímu počtu objevených exoplanet existuje důvodný předpoklad, že nejsme v tomto vesmíru sami. De Chardin píše o noosféře, dalším vývojovém stupni, na němž lidstvo jako celek postupně zrealizuje Boha. Já bych napsal boha – nejvyšší možné dosažitelné lokální maximum. Tak i bytosti jiných planetárních soustav. Takto vzniknuvší bohové se začínají spojovat ve vyšší podobu noosféry – kosmického Boha. A právě tento Bůh stvoří vesmír, jímž byl stvořen.
Na konci stvořil Bůh nebe a zemi...
Dějiny duchovní začínají na konci času jak si jej obvykle představujeme. Dokonalost nevyslovitelného Boha působí proti proudu času kauzálního. Nevyslovitelné Absolutno se dělí na prvotní tvůrčí principy. Nuit – Hadit – Ra-hoor-khuit, Chaos, Babalon a další sefiry, objevuje se záchvěv nestability, svinuté časy se dávají do pohybu, nastává Pád. Objevuje se Demiurg a další a další duchovní bytosti stále nižších řádů až lidské duši, a dále na úroveň duchovních prapodstat biologického a fyzikálního světa, a konečně nevědomého duchovního vření Multiversa, z něhož se toto Universum zrodilo. Padlí andělé se tříští v částečky světla, jež se neustále dělí a dlouho, nesmírně dlouho, hasnou v prvotních jednobuněčných organismech na počátku naší kauzální evoluce. Nevědomý vesmír se noří do Multiversa, počátek se stává koncem. Vyhasíná i esence nestability, nastává kosmický spánek mimo konec a začátek.
Tak je Bůh, jehož stvoříme, naším stvořitelem, konec počátkem.
Boží výrok Buď světlo! je oním kvantovým zachvěním v Propasti Multiversa. Je to okamžik vzniku času, v němž se svět hmotný rodí z z chaosu a svět duchovní se ocitá na počátku gnostického sestupu – pádu skrze Aeony. Tímto symbolickým Božím výrokem rozprostřel se čas mezi počátkem a koncem.

V každém z nás se tyto dva proudy setkávají...

Každým naším pokrokem se setkáváme s dokonalejšími bytostmi, jež utváříme, na konci cesty je Bůh. Tyto bytosti na nás působí z (naší) budoucnosti.

Závěrem...
Když se tak dívám na roztříštěné zrcadlo, které jsem ve své mysli stvořil, napadají mne další implikace výše řečeného. Například nový pohled na reinkarnaci či třeba na Kristovo vtělení. Ale to už si každý, kdo chce, domyslí sám. Také bych mohl ideu rozpracovat v oblasti různých duchovních hierarchií. Jen mě nenapadá, k čemu by to úsilí bylo v danou chvíli dobré. Pokud to někdy v budoucnu shledám důležitým, udělám to. Nyní mi připadá důležitější potěšit se sluncem pěkného zářijového dne...
 
červen – září 2006


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz