Ač od přijetí Knihy zákona uplynulo už víc než sto let, zdá se, že theléma není o nic víc srozumitelná, než tomu bylo kdy dřív. V jistém slova smyslu udělal medvědí službu thelémě sám Crowley, její prorok, svým kontroverzním rozmařilým životem. Zatímco ten je na výsluní pozitivní i - to zvláště - negativní popularity, zůstávají thelémské nauky značně ve stínu a plné dohadů i otazníků. Ale možná byl Crowley jenom vtipálek, který to chtěl svým následníkům ztížit, aby se rovnou přebralo zrno od plev.
Na největší úskalí narazí případný novic hned na začátku: Theléma chápe lidstvo jako bytost kolektivní s kolektivním vývojem. Pozor! Nikoliv jako soubor jedinců, nýbrž jako jednu jedinou bytost zahrnující všechny lidi. Stav jednoty zde už kdysi byl. Předchozím vývojem došlo k dnešní situaci, totiž že se lidé ocitli každý izolovaný ve svém iluzorním já, ve své pomíjivé a nevýznamné individualitě, každý naplněn otázkami po osobní spokojenosti nebo po životním smyslu, bez schopnosti vnímat universální skutečnosti a kolektivní síly. Najít své místo v kolektivním lidstvu a magický vztah k němu je proto prvním úkolem thelemického mága.
Schopnost uvědomit si sebe v kolektivní duši je to, čemu se v thelémě říká nalezení Pravé vůle. Pravá vůle je občas - až otrocky - vnímána jako danost přicházející zvenčí nebo stanovená čímsi vyšším; jindy je se stejně nízkým důvtipem nazírána jako osobní zásluha nebo odměna za vyvinuté úsilí. Tak snadné to není, byť méně nadaným lze takovými slovy Pravou vůli připodobnit. Tak jako většinu okultních nauk, nelze ani Pravou vůli dobře opsat slovy. Není to věc osobního rozhodnutí, ani záležitost vlastního poznání, není to ani vnuknutí nebo podřízení se něčemu vyššímu. Nejlépe, byť nikoliv nejsrozumitelněji, lze Pravou vůli objasnit jako důsledek nelpění na čemkoli, jako důsledek oproštění se od marnivých lidských tužeb.
Pravá vůle nezná vinu nebo hřích, které plynou ze zákazů a omezení, protože omezit lze pouze individuální já, nikoliv kosmické vědomí - to je bezhraničné a věčné. Ve chvíli, kdy se mág od individuality odpoutá, přestává být - jakkoli to zní fantasticky - závislý na hmotném světě. A dalším cílem by měla být naprostá nezávislost na hmotě a čase.
Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je třeba přijímat, nebojovat, neulpívat a především neklást důraz na sebe sama - což je láska (k vlastnímu údělu, k podmínkám svého života, k realitě, s níž se mág setkává). Theléma usiluje o osvobození vědomí z poroby individuální existence. Nabádá člověka, aby rozlil své vědomí do kosmické bezměrnosti. Nabízí techniky, které toto osvobození umožňují. Tyto techniky spočívají v extázi v každém myslitelném slova smyslu: Chemické prostředky či drogy, sex, koncentrační cvičení, invokační metody. Všechny techniky jsou účinné, pokud je mág používá vědomě a pouze za účelem osvobezení z pout individuality. Pak je magická vůle promítnuta do sfér interiorních mystérií. Mágovi je umožněno spojení vlastních a hlubinných zdrojů. Toto spojení se manifestuje jako Svatý anděl strážce.
Jediným cílem thelémského mága poté, co navázal spojení se svou universální podstatou, je naplnění Pravé vůle. To se děje dle nesdělitelných, protože obtížně komunikovatelných pravidel. Základem je nejen osobní zodpovědnost za celek, ale též porozumění a touha po spojení.
Podle Aleistera Crowleye a Kennetha Granta.
|
