Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
HatHathor: Já & magie VII.

NA ÚVOD

Tuto práci jsem začala psát v hlavě snad tisíckrát. A tisíckrát jsem jí taky v hlavě pálila a trhala na cucky. Všechny mé myšlenky byly nějak mimo. Bylo to buď neosobní nebo příliš technokratické, zkrátka o ničem.
Při přemítání o tom, co bych mohla napsat do své práce na téma „magické myšlení“, jsem zjistila, že pociťuji hlubokou úctu ke všem a všemu, co se k tomuto vztahuje. Řekla bych, že mě to dokonce až paralyzovalo. Psát o Magii a o Tarotu? O něčem, v čem se cítím být „první den ve škole“?
Trvalo mi víc než rok, než jsem byla „dokopána“ k tomuto výkonu. Vděčím za to mému poslednímu setkání s Janou a Lídou, které mě „nakoply“, zejména tím, že jsem najednou uviděla o kolik povylezly na svých „žebřících“.
Byla jsem „napadnuta“ spásnou myšlenkou. Měli jme psát o tom, jak to vidíme my, osobní hledisko. Začnu tedy psát o své vizi onoho imaginárního - magického Světa.

O ŽEBŘÍCÍCH A LIDECH

Šplhám po žebříku a nevidím jeho konec, protože mi výhled zaclání mlha, nevím kam lezu, ale mám radost z lezení. Vedle mě je spousta jiných žebříků. Jsou různě dlouhé. U některých vidím jejich konec, některé mizí v nebi, kam nedohlédnu. Na všech žebřících někdo je. Někteří lezci pode mnou na mě občas volají a ptají se, co vidím, snažím se jim to popsat, ale oni mi většinou nevěří. Nevadí, však až tam vylezou, uvidí to sami.
Občas se mi podaří okem zachytit někoho, kdo leze rychleji než já, tak na něj honem volám, než se mi ztratí z dohledu „hej, počkej, jak to děláš, že lezeš tak skvěle?“ Něco na mě volá, ale já v tom větru dost dobře nerozumím, co mi říká. Když ale vylezu na další příčku, konečně chápu, co mi chtěl říct. Závidím mu to nadání, obdivuji jej, ale hlavně jsem šťastná, že je někdo přede mnou, protože pak vím, že to přece někam musí vést, a mám naději, že mi, až to budu potřebovat, někdo bude umět poradit.
Nejblíž mého žebříku má žebřík Jana, cestou nahoru si krátíme čas filozofováním a pozorujeme cvrkot kolem. Těch lezců ale je! Pořád obdivuji, kolik jich je, jak jich pomalinku přibývá a kde se v nich bere síla k lezení.
Fakt jsem ráda, že tu nejsem sama.
Nedávno jsem Janě říkala, že na mě volali nějací lidé zdola, připadali mi smutní, až mě bolelo u srdce. Nemůžu zapomenout na to utrpení v jejich hlasech. Volali na mě, že uvízli, a já jsem jim nedokázala vysvětlit, že se musí pustit příčky žebříku, aby se mohli chytit té co je výš, nedokázala jsem je přesvědčit, že se nemusí bát. Říkali mi, že se bojí, že nemají dost síly, aby se vyhoupli a chytili další příčku. Jana mi řekla: „jediná cesta, jak jim pomoct, je vrátit se a podat jim ruku.“
řekla jsem „no jo, ale to se zdržím“.
„A ty někam spěcháš?“
„No, vlastně ani ne, ale je mi líto, že Tě pak budu muset dohánět. A co když se tím vyčerpám a sama pak nebudu mít sílu lézt? A co když to bude stejně na nic, třeba mě nebudou chtít poslouchat.“
„Když se bojíš stejně jako oni, nemůžeš jim pomoct. Musíš se rozhodnout. Chceš se bát, nebo to riskneš?“
„Jo, to je fakt. Víš, když já tomu moc nevěřím, že by mě chtěli poslouchat. Navíc, jsou tady daleko lepší lezci než já.“
„Ale ty jsi nejblíž.“
Najednou jsem se podívala nahoru, ten obláček se na chvíli rozplynul, a já viděla některé lezce nade mnou, které dobře znám, kteří se pro mě vrátili z mnohem větší výšky, když jsem to potřebovala. Bylo mi to jasné. Věděla jsem, že bych se sama se sebou nesmířila, kdybych se nevrátila a nezkusila to, pořád bych slyšela ty hlasy a neměla bych už radost z lezení.
Slezla jsem tedy níž po žebříku, na úroveň člověka, jehož volání bylo nejbolestivější. Byla tam zima a šero. Byl celý zkřehlý. Pustila jsem se jednou rukou a řekla tomu nade mnou: „Podívej, musíš se pustit jednou rukou a tou se přitáhnout k vyšší příčce. Neboj se, lez, když jsem to zvládla já, ty to zvládneš taky.“ Vztekal se, zlobil se na mě, říkal, ať ho nechám, že zůstane tam kde je, že co si o sobě myslím, říkat mu na co má sílu a na co ne. Mrzelo mě, že mu nedokážu pomoct, ale pak jsem si vzpomněla na sebe, když jsem stála na jeho příčce, myslela jsem si to stejné. Pak ale tmu rozřízl paprsek světla a k tomu lezci se snesli dva andělé. Já je viděla jak mu pomáhají vylézt nahoru. Byla to paráda. Ostatní anděly neviděli, ale jak viděli, že on vylezl výš, dodalo jim to odvahy a přestali se bát, někteří vylezli i o tři příčky najednou výš! Došlo mi, jak to tenkrát bylo se mnou.
Pak mě něco táhlo zpátky nahoru. Byla to obrovská síla, která mě na chvíli oslepila. Chvíli jsem nevěděla kde jsem, bylo tam nějak víc světla než jsem zvyklá, ale když si oči zvykly, najednou vidím rozesmátou Janu s jejími ďolíčky ve tváři.
„To je super, ty jsi na mě počkala.“
„Kdepak, lezu jak nejrychleji umím“ řekla.
„Tak jak to, že jsem tak rychle za tebou?“
„Když vono tě to nějak samo vytáhlo nahoru. Prostě to tak funguje. Vždycky když překonáš strach z lezení, někam tě to vynese.“
„Úžasný! Fantastický! Jo tak takhle to funguje! To je perfektní, nevyslovitelný!“
Ještě zůstávám v tomto užaslém radostném rozpoložení, ale lezu dál. Hlavou se mi honí otázky – Co je tam za dalšími příčkami? Kolik mám síly? Na kolik příček? Kam až mě to pustí?
Moje zvědavost je jako neuhasitelná žízeň. S každou příčkou dostávám další a další duchovní potravu. Je to má vrozená „duchovní nenažranost“ co mě nutí lézt dál. Čím dál se dostávám, tím jsem zvědavější, dychtivější a poznávám víc z tohoto podivuhodného Světa. Zvětšuje se tím má radost z lezení a překonávání obtíží s tím spojených.

***


O TAJEMNÝCH BYTOSTECH

Před 12-ti lety mě potkala tajemná bytost Esoterika, zprvu se ani nepředstavila, takže jsem nevěděla s kým mám tu čest. Pak mi ale ukázala Ego – to zatraceně bolelo. Dost jsem se u toho vztekala, zlobila, nenáviděla sebe i druhé, litovala se – to zejména. Nechtěla jsem přijmout zodpovědnost za svůj život. Taky mi ukázala, že je ve mně Muž – to bylo lichotivé, připadala jsem si nepřemožitelná. Pak se ale ukázalo, že tento Muž ve své nevědomosti zabíjí Ženu, která ve mně pláče a je opuštěná a smutná, protože ji považuji za méněcennou. Jako řešení se mi jevilo obvinit muže kolem, že jsou vrahy žen. Jenže ani to nepomohlo.
Pak mi Esoterika představila Tarot a s ním přišla i jeho sestra Magie, budila ve mně velký respekt. Tarot mi vysvětlil, že chyba není v mužích nebo ženách, ale že je ve mně. Řekl mi, že nemůžu odstranit Ego, protože je mou součástí, že jen musím být pozorná k jeho projevům. Dále mi sdělil, že se mám vykašlat na Pocit Viny, a přestat ho živit. Je to ten stín, co chodí neustále za mýma zádama a podráží mi nohy kde se dá.
Díky jeho radám se mi podařilo najít spojení se Ženou. Odpustila mi a rozhodla se zůstat u mě na trvalo. Dokonce mi ukázala svou sílu a schopnosti, které muži neznají.
Tarot mi nabídl, že mě bude dál učit, zjistila jsem, že mi nikdy nelže a má smysl pro humor. Chodí v černém sametovém plášti, ve kterém je úplně všechno. A když se ho na něco zeptám, vždycky z něj vytáhne některou z bytostí, aby mi pověděly svým jazykem, jak se věci mají. Zprvu jsem jim moc nerozuměla. Ale dostala jsem darem různé slovníky, které psaly jiní lidé, kteří jim porozuměli. Čím déle jsem luštila jejich řeč, tím víc mě to zajímalo, mluvily totiž nesmírně zajímavě a hlavně pravdivě. Jako další dárek jsem dostala spolužáky. Je zajímavé, že každý z nich slyší jinou část toho, co nám ony bytosti vyprávějí, a tak se toho dozvídám víc.
Jednou mi Tarot řekl, že mi musí představit ještě své další dvě sestry – Kabalu a Alchymii. Když na mě promluvily, úplně jsem se zděsila. Zase dva nové jazyky, které se budu muset učit, když jim chci rozumět? To po mě přece nikdo nemůže chtít! Bez velkého nadšení, spíš z úcty ke svému učiteli, než pro cokoliv jiného, jsem se je začala učit. Vůbec mi to nešlo.
Po několika letech mého učení jsem zjistila, že je Tarot mazanějším učitelem, než jsem si kdy dokázala představit. Na začátku jsem si myslela, že se to tak za pět let všechno naučím a budu to umět, proto jsem byla ochotná se to všechno učit. Jenže pak se ukázalo, že jsem jen spolkla návnadu, která mě měla přivést k ještě tajemnější bytosti –Thelemě.
Thelema – Vůle uvnitř srdce člověka, to bylo oč tu běží, to byla pravá bytost, ke které jsem se měla dostat. Jenže byla příliš vysoko a daleko, takže jsem si musela pořídit žebřík. Pochopila jsem, že úkolem Tarotu bylo představit mi své sestry, aby mi všichni společně dělali žebřík. Nakonec jsem zjistila, že všichni tihle sourozenci mluvili odjakživa jednou řečí, jedním jazykem. Všechno co říkali se vejde do jednoho slova – AGAPE.
Naučili mě, že Agape má stejnou číselnou hodnotu jako Thelema. Agape – Láska se tedy rovná Thelemě – Vůli. Je to LÁSKA POD VŮLÍ.
Dnes jsem vděčná všem svým učitelům (živoucím i těm živým) za všechno, co mě naučili. Můj vděk i obdiv neumím vyjádřit slovy. Vděčím jim za to, že mě naučili poznat Lásku & Vůli. Naučili mě, že není rozdíl mezi tím, jestli jsem to já, kdo se učí nebo jestli jsem tím, kdo učí druhé. Jeden z mých učitelů R. Bach k tomu poznamenal:
„Učit se, znamená objevovat to, co už víš. Konat znamená demonstrovat, že to víš. Učit druhé znamená připomínat jim, že to vědí stejně dobře jako ty.“
Naučila jsem se tedy i to, že Tarot, Kabala, Alchymie ani Magie se nedají naučit nebo pochopit. Musí se žít.
Pro mě je tohle všechno AGAPE – mít rád druhé i sebe, mít vůli k lásce k druhým i k sobě a ke Světu ve všech jeho projevech.
 
V Brně 14. října 2003


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz