Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
david Kavana: Cíle

Výroční práce II (ale spíš fejeton) na téma:
Čeho chci dosáhnout…


… 1 – v osobním životě
… 2 – v práci a materiálním rozvoji
… 3 – v oblasti magického vývoje
… 4 – v dalších oblastech mého života

?



Tak myslím, že už sám fakt, pokolikáté začínám toto „pojednání“ psát, by stál za patřičnou a pečlivou úvahu, neb to asi dává nejlepší odpověď na všechny výše uvedené otázky.



Přiznám se: nechce se mi o tom moc psát.
Mlha přede mnou (míněno časově) se těžko prostupuje, natož uchopuje… (Upřímně, tak trošku z toho teď dělám operu – v danou chvíli nejspíš Rusalku :-) – tedy přeháním, ale magie je přece tak trošku divadlo…) - Ne, budoucnost pro mě není zas až tak neprostupná mlha, ale spíš jsem „poslední dobou“ zvyklý se do ní příliš nedívat a nechávám ji prostě připlynout a proplynout přítomností, ať už je jaká je a pak se případně snažím vy-užít co přinese, takže si ji nikterak moc konkrétně nemaluju a spíš se nechávám překvapovat a inspirovat, až když je zrovna tady.

Ale pozor, teď - chca nechca - přede mnou z té mlhy vystupuje nějaké strašidlo: jaký je obraz přítomnosti takový je i obraz budoucnosti. (Nebo je to naopak?) Podle toho taky můj život vypadá. Právě teď. A v nedávné – však stále se prodlužující – minulosti zrovna tak.
Mám pocit, že trčím v jednom bodě… šlapu vodu, abych se udržel nad hladinou, kde se plácám v kruhu. Jo, plavání mám sice móc rád a přináší potěšení, ale ví bůh a nejspíš cítím sám, že tohle plácání není plavání a nezamířím-li konečně buďto do přístavu ke břehu, nebo k tomu vzdálenějšímu ostrovu, budu se tady plácat ještě chvilku, než mě konečně chytne křeč a nadobro se utopím… nebo mě snad někdo zachrání?

Jak jsem řekl, nechce se mi o tom psát, a tak už dopředu varuji potencionální čtenáře (-ky:-), že myšlenky budou nejspíš „srovnány“ tak, jak se zrovna zjeví - nebudou tudíž učesané, nebo patřičně zaobalené nebo vůbec na sebe navazující, možná proto nebudou ani srozumitelné, takže to bude asi něco jako impresionistický obraz, skládající se z moha jednotlivých teček. Třeba když se na to pak – trošku z odstupu – podívám, to nakonec nějakou tvář přeci jen bude mít. Ale dost možná taky ne.

Ale čas mě tlačí, a slib, že to pošlu, ještě víc… Lovím nějaký konec nitě… Už jsem chtěl říct, že se zase pokusím zklidnit, usednout, usebrat, zamyslet, podívat se sám sobě přes rameno… tedy pokoušet se zreflektovat svůj vlastní dosavadní život. – Ale já vím, já vím, zadáním je budoucnost a já nechci od tématu utíkat ke konkrétnější, uchopitelnější a tedy rádoby snáze popsatelné minulosti… ale nějak cítím, že by mi to (třeba) pomohlo. Třeba asi právě proto, že snad… ani ta minulost, nebo spíš do minulosti padající přítomnost… není tak konkrétní, jak bych si přál?! --- No vida! První přání!! Ne že bych neměl hromady přání! (to už bych asi musel být opravdu utopenej) – a jak se říká, přání je otcem myšlenky… Ale co je otcem přání?
Mám pocit, že jsem se chytil nějaké niti…

Na začátku – když jsem mluvil o té budoucnosti proplouvající přítomností – jsem měl cukání ještě připsat, že jsem v podstatě „v pohodě“, jakš takš spokojený, s tím jak to právě je, že to neřeším. Ale v tom je právě taky ta potíž. Člověk musí být na jednu stranu spokojený (a porád si nestěžovat), ale dokud dýchá, nemůže ani jinak, než mít i tu nespokojenost. Dokud dýchá, tak v něm ta nespokojenost musí bodat jako osten a vzbuzovat pocit, že ještě něco může získat, to ona v něm vzbuzuje přání to získat, ta ho pohání k získání, ukojení, uspokojení… Každý si pořád něco přeje a žene se za něčím (ať hmotným-či duchovním…), o čem si myslí, že ho to třeba obohatí… a to směřování k něčemu nás lidi vlastně drží nad vodou.

Proč jsem tedy zvyklý se do budoucnosti tolik nedívat? Že bych už byl tak „duchovní“ a žil pouze přítomný okamžik, ať si budoucnost uhněte cokoliv? :-))) Nebo je to… spíš únik, protože vidím, že bych musel něco řešit, nějak se rozhodovat? :-(((. Tedy nejspíš: nějak se rozhodnout – už právě teď.

No jo, ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti dost dobře vím, že člověk je tvor zvídavý, zrovna jako hloupý, který přečasto sám neví, co vlastně chce. A tak se občas stane, že když ty zoufale chtěné věci konečně dostane, chce zase pravý opak. Klasickým - a pravda už poněkud otřepaným - příkladem je manželství… A tady je, myslím, můj docela hluboko zakopanej pes. Tady je jádro mé nechuti vůbec takové zamyšlení psát…


Jak má člověk vědět, co chce?
Když se tak nad tím už chvilku zamýšlím, dohání mě to nakonec k - možná trošku směšnému - přání:

Chci, abych chtěl (a věděl), co opravdu chci!

A doplnil bych to úryvkem z komentáři k verši AL - I,57, který pojednává o lásce a Pravé vůli:
„Aby se člověk nezmítal ve věčných nejistotách coby bylo, kdyby to udělal jinak… je lépe své životní okolnosti přijmout jako nejlepší podmínky pro sebe a na nich stavět. A zrovna tak se svými rozhodnutími. Je to ono staré AMOR FATIS – láska k osudu = k Pravé vůli = Zvol si svůj osud a pak jej miluj.“



Toto téma souvisí velmi úzce s tím, o čem jsme se měli rozepsat v Lažánkách: CO CHCI A CO SI PŘEJI.
Usnadním si tedy práci aspoň v tomhle a v kostce ještě sumarizuji své „objevy“:

„Jaký je mezi nimi rozdíl? Zdá se mi, že PŘÁT SI něco je spíš obecné, nekonkrétní – něco jako přát si štěstí, zdraví, dlouhá léta… a nebo je to taky něco, co k nám přichází (nebo co nám osud přináší-či ne) bez našeho úsilí, bez naší zásluhy.
Kdežto CHTÍT znamená možné dosažení něčeho konkrétního, jako třeba naučit se něco, udělat něco, stát se něčím (někým), … a to vlastním úsilím.“

Pro ilustraci malé přirovnání:
PŘEJI SI, například, prožívat blaho z poslechu gramofonu. To je ten obecný cíl. Kdežto to konkrétní (= výběr správné desky, její správné umístění, uvedení do pohybu a spuštění jehly k bodu dotyku…), ty kroky k tomu jsou spíš to, co CHCI. Aby byla muzika, předchází tomu spousta, spousta, třikrát spousta malých konkrétních kroků, které bezpodmínečně musím udělat a ani jeden nevynechat.
A tak je to v životě snad se vším: když se chcete kochat výhledem z Mount Everestu musíte udělat sakra hodně kroků už jenom k tomu, abyste se dostali pod něj, natož ještě nahoru a vaše chtění (tedy vůle) musí být opravdu skálopevná…
Nebo když chcete rozumět, co to třeba ti Floydi zpívají! Asi všichni dost dobře víme, jak se nám do těch mravenčích krůčků drilování, memorování a biflování tolikrát nechce a jak to musíme přemáhat chtěním silnějším – vůlí.


A protože se přeci jen domnívám (a po „terapeutických“ zkušenostech uplynulého roku dvojnásob domnívám), že život je stav mysli, a imaginace je už sama magickým úkonem, kterým budoucnosti dáváme určitý tvar a tak ji tvoříme, tedy si myslím, že mi určitě neuškodí, když se na konkrétní body našeho zadání podívám prostřednictvím malé imaginace.
Ecce, David… dejme tomu 10 let. Čeho dosáhl:

… 1 – v osobním životě?
Žije stále v Praze, ale jeho kreativita a chuť dělat ze svého obklopujícího okolí (tedy bydlení) živoucí obraz, jej opět přivedla ke změně bytu. Ten není o tolik větší, než předchozí, je podkrovní a dvoupodlažní… Zařízen klasicky v minimalistickém stylu, z přírodních materiálů.
Žije tam povětšinou sám. Není ženatý a nemá ani partnerku. – Nemá na to čas. Je spokojený, protože VÍ, proč to tak je. Bylo to jeho rozhodnutí. Přesto udržuje velmi blízký vztah s několika velmi blízkými přáteli, z nichž někteří – ti mimopražští – jako obvykle u něho občas přespávají. Jsou mezi nimi dokonce 3 jeho bývalé partnerky. Všichni se většinou znají a akceptují se.
Má auto a tak o víkendu rád vyrazí s někým na výlet po vlastech českých.


… 2 – v práci a materiálním rozvoji?
Když před 9 lety dostudoval gestalt, postupně zmenšoval své úvazky prodavače pian, až jich asi po dvou letech zanechal nadobro. Zařídil si – neprve jako koterapeut s kolegyní, později sám – vlastní terapeutickou kancelář, kterou se mu kdysi podařilo jako suterénní ateliér koupit, a která už je pronajímáním splacená. Tam tráví část, asi polovinu svého týdne. Jako terapeut na tom není špatně, přestože nijak nerozhazuje, může si dovolit nemyslet příliš na peníze a ani si moc neodříkat. Koneckonců, tohle není hlavní zdroj jeho příjmů… ale terapie se zadarmo dělat nemá.
Druhou polovinu pracovního týdne zaplňuje práce v hudebním studiu… které je částečně v jeho bytě. Poté, co dokončil a vydal CD prvních songů, mohl si koupit lepší HW i SW a spolupracovat s dalšími lidmi. Proto i víc cestuje.
Jinak stále členem skupiny Pink Freud.


… 3 – v oblasti magického vývoje
Magie se prolíná celým jeho životem, a snad je možné říct, že tvoří jeho jádro. Tarot používá jak ve své terapeutické praxi, tak často i s přáteli. S nimi o těchto tématech diskutuje, vzájemně se dělí o své zkušenosti, knihy, rady… Je aktivním členem malého opatství v Brně, i tvořící se skupinky v Praze.


… 4 – v dalších oblastech mého života
Když se na něho dívám, tak moc času na další oblasti života nemá. Hobby? A to všechno před tím, není to snad i hobby?
A jaké jsou jeho cíle? Čeho chce ještě dosáhnout???
Není to v kvantitě, ale kvalitě…


P.S.
Ten závěr už jsem opravdu, ale opravdu odbyl. Budu se muset nad sebou znovu a ještě lépe zamyslet.
 
Praha, 15. 10. 2003


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz