Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Damona: Já & magie XI.

Svou úvahu začínám psát již podruhé. První byla, díky, mé nepozornosti, o magickém vědomí. Vědomí a myšlení k sobě mají velice blízko, neboť obé souvisí se vzdušnou sefirou Tipheret. Představuji si ji jako jemnohmotné světlo, které je pořád v pohybu a neustále se přelévá, formuje. Vstřebává do sebe vše neznámé a proměňuje v záři. Podobné vlastnosti vidím i u magického myšlení či vědomí. Vzájemně se podmiňují - aby se mé vědomí rozšiřovalo, musím magicky myslet, tzn. myslet vědomě.

Neodpustím se malé rozlišení mezi myšlením běžným a magickým. Mysl, která není vědomě (magicky) pod kontrolou, je omezená, dívá se (většinou) jen jedním směrem, je ovlivněná a ovlivnitelná vnějším prostředím, vžitými náhledy na život, standardními postoji - aniž si toho je vědoma.
Magická mysl nestagnuje, sílí, poznává a překonává všechny možné dané hranice. Tyto hranice nám byly vymezeny výchovou, různými zákazy a příkazy, povídáním o morálce, a o to je teď záhadnější zjišťovat, co se za těmito hranicemi nachází. Nad netušenými prostory se rozlévá slunečná záře, proniká i do těch nejtemnějších zákoutí, a my prožíváme rozmanitost života, volnost myšlení a konání. Ocitáme se v jiné realitě kde nejsou žádná pravidla, platí jen jediný zákon, a to: Dělej, co ty chceš (Al I/40). Neexistují žádné hranice, jen ty, které jsme si sami vytvořili. Osvobozená (magická) mysl se toulá nad širými pláněmi možností, využívá jich a tím si prochází zkušeností. Zažívá dobrodružství nepoznaného a zpočátku i zakázaného. Nejsou tu žádné zákazy, vše je dovoleno...


Postupování mého světla

Jsem velice rozporuplná bytost - na jedné straně mám ráda klid, radši ať se nic neděje, než aby to bylo něco negativního. Taky ale se pouštím do riskantních záležitostí, které mi mohou ovlivnit život, a to i negativně. Postupem času si všímám, že se má rozporuplnost vytrácí a začíná převažovat druhý postoj. je pro mě důležité nesedět, ale prožívat, zkoušet, poznávat a na základě zkušeností si vytvářet své názory na vše kolem sebe, mít svůj pohled na život.
Hledám svou individuální cestu životem, hledám své místo, hledám to, co patří jen mně. Třeba to nikdo nenajdu, ale na tom nesejde. Vlastně ani netoužím dojít do nějakého konkrétního místa, jen chci jít, pohybovat se, protože zastavení je smrt, nevyužití času, který mi byl dán, zmaření šance. Jistě že mám cíle, kterých chci
dosáhnout, ale nijak na nich nelpím, beru je jako cvičení a zkoušky mé vůle. Zmařené cíle připisuji nedostatečné snaze a slabosti. Pokud o něco usiluji, musím být k sobě tvrdá a zkrotit tu nezbednou bytůstku v sobě, která by se nejraději pořád poflakovala, a přimět ji k práci.
Mým nepřítelem je i má lenost. Vím o ní a vědomě se ji snažím překonávat. Nutím se k aktivitě a záměrně vyhledávám nepohodlí (někdy mi nepohodlná připadá právě ta aktivita a činnost), protože jen tak se mohu obohatit o zážitky - a ty, jak zjišťuji, jsou k nezaplacení. Často bojuji sama se sebou, ale tak to má být, vždyť hlavně díky válčení dosáhlo lidstvo nějakého pokroku.
Někdy se ptám sama sebe - kudy dál vede má životní cesta? Co si ještě prožiji? A proč se novému nevydat naproti?
Měním své zastaralé a překonané životní postoje, a bezpochyby je budu měnit i nadále, jakoby se ze mne stával někdo jiný. Možná se stávám sama sebou, kdo ví? Období, ve kterém se právě nacházím, je velice proměnlivé a nestabilní. Ztratila jsem jakoukoli osobu oporu vně, to se týká hlavně lidí - ať už partnera, rodičů, přátel. Vím, že když se cítím mizerně, prožívám trauma, pocity zbytečnosti celé existence, nikdo mi nepomůže. A ani nemá pomoci. V minulosti jsem takové nepříjemné pocity prožívala také a řešila je rozmlouváním s blízkými, ale později jsem toho litovala, protože jsem si připadala jako blázen mezi normálními. Většina lidí, minimálně z mého okolí, není schopna strávit nejniternější pocity a zážitky jiných. Zaseknou se a mozek jim přemíru těžko stravitelných výjevů nebere. A ani nemůže, vždyť každý máme to své, každý jsme zcela jiný, hlavně v myšlení.
Nyní se drásám a nebráním se ani nepříjemnostem, které na mne občas dopadají. Přijímám i to vysilující a hledám příčiny trýznivých pocitů. Ty jsou samozřejmě ve mně a jen já jim mohu porozumět. Zatím se mi to ale nedaří. Myslím, že některé stavy psýché by si člověk měl nechat jen a jen pro sebe, vymáchat se v nich, protože jen tak mohou být plodné. Dotyčný nalézá netušené bohatství, kousek po kousku, a přestává se ptát. Lépe řečeno - nečeká, až mu někdo sdělí odpovědi na jeho otázky, vydává se je hledat sám.
Uvědomuji si, že momentálně nemám žádnou oporu v životě, cítím se sem tam izolovaná, i když mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout, kterým můžu důvěřovat. Nemohu ani s jistotou napsat, že mám oporu sama v sobě, zřejmě nemám. Nejsem si jistá sama sebou, mám neustálé pochybnosti - a to úplně ke všemu. Jen ta touha jít, pokračovat - ta mne přitahuje. Pociťuji v sobě něco velice nekonkrétního a to je jen mé, nepatří to nikomu jinému než mně. Nevím, oč se jedná, a ani si nechci své pocity rozumově zdůvodňovat. Potratila bych tak zdárně se vyvíjející plod. Nemá smysl se ke všemu dopídit ze všech sil, ale nechat pocit v sobě dozrát.
Navenek se to projevuje tak, že se snažím nevšímat si okolí, nezapadat za každou cenu. Mou touhou není ani vybočovat. Jen si na nic nehrát a být upřímná hlavně sama k sobě - toto je pro mě nejdůležitější. Jen tak mohu být upřímná ke svému okolí - což někdy nejsem!
Ano - nenechat se ovlivnit okolím, nenechat se jím pohltit - z toho mám velký strach. Tímto se dostávám ke své menší fobii, kterou trpívám. nesnáším, když jsem součástí davu, lidé se mačkají jeden na druhého a já ztrácím prostor kolem sebe. Davům se snažím vyhýbat, když se ale nezadaří a musím v něm pobývat, začínám být agresivní, a násilím si vydobývám onen ztracený prostor kolem sebe. Mám strach o svou individualitu, že se ztratím někde v nenávratnu, že přijdu o své místo pod sluncem, ale zatím jsem toto místo ani nenašla.
Přesto nejsem hledající, ale nalézající.

Mé světlo proniká do neznámých končin a ty nejsou tak pusté, jak jsem se nejdříve domnívala. Nad tajemnou zemí se valí těžké mraky a už... už... jimi každou chvíli proniknou první sluneční paprsky. Zavřu-li oči, vidím tu zahalenou krajinu, obrysy kopců, nad kterými se blýská, šedá oblaka, která vítr žene dál a dál...
Co se stane v mém životě, až svit pronikne skrze mohutný dým? To netuším, ale intenzivně cítím, že se mi uleví. Poznám nepoznané, prožiji zkušenost (to v každém případě - ať je jakákoli). Tak nač ještě čekám? Hurá do nekonečného víru života!
 
24. 8. 2006


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz