Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Alchymista
Uria Sophia

Jitka zaparkovala před hotelem Reza, vzala si cestovní tašku a šla na recepci hotelu. Byla mile přivítána recepční i samotným ředitelem hotelu. Po vyřízení formalit odešla s klíči od přiděleného pokoje k hotelovému výtahu. Výtah zastavil ve druhém patře, Jitka vystoupila a a pomalým krokem procházela chodbou, na jejímž konci se nacházel její pokoj. Vstoupila do něj a začala si ho prohlížet, celkem se jí líbil, byla spokojená. Lehla si na postel a libovala si jak udělala dobře, když si koupila víkendový pobyt s lázeňskou péčí. Hlavně se těšila do bazénu, kde mínila nechat veškeré pracovní starosti a povinnosti, měla již plné zuby neustálých nesmyslných povinností a příkazů, potřebovala si pr očistit hlavu.



Pracovala jako redaktorka krajských novin a poslední dobou se jí zdálo, že píše o samých hovadinách jak to sama nazvala. Pomalu se začala oblékat do plavek v duchu si stále blahořečila, že se pro tento relaxační víkend rozhodla. Vzala si na sebe froté župan a vyšla z pokoje směrem k výtahu, kterým sjela do suterénu, kde se hotelový bazén nacházel. V bazénu se koupalo několik žen, házely si s míčem, bezstarostně se smály a překřikovaly jedna druhou. Jitka se je snažila přehlížet, neměla zájem s kýmkoliv komunikovat, natož se zapojovat do hry. Najednou zjistila, že v jednom z rohů bazénu stojí stará žena, má zavřené oči, jednou rukou se přidržovala madla a druhou si jen tak pohrávala s vodou. Jitku žena něčím přitahovala, několikrát kolem ní proplavala, žen a otevřela oči a usmála se na Jitku, ta pozdravila, žena jí na pozdrav odpověděla v polštině, tím Jitka zjistila, že stará paní není Češka. Jitka si stále ženu po očku prohlížela, měla šedivé vlasy, které byly vyčesány do drdůlku, také si všimla ženiných očí, přes věk majitelky měly jiskru a určitou hloubku. Jitce lítaly myšlenky sem tam, byla přesvědčená, že žena musela být kdysi velmi krásná, prozrazovaly to rysy jejího obličeje. Ženě muselo být víc jak osmdesát let, přesto v sobě měla osobité kouzlo, Jitku napadlo, že tak nějak si představuje pravou dámu.
Jitce začala být zima, rozhodla se ukončit plavání, s tím že si do večeře odpočine v posteli. Začala vylézat z bazénu, v tom však zjistila, že žena vylézá na druhé straně bazénu také. Obě se střetly u výtahu, do kterého spolu nastoupily, žena jela o patro výš. Jitka si odemkla svůj pokoj,lehla si do postele, ale spánek nepřicházel, asi za půl hodiny jí hotelová služba přinesla vzkaz, na kterém bylo od neznámé ženy pozvání na kávu do jejího pokoje. Jitka radostí vyskočila z postele, rychle se oblékla, vlasy si sepnula do ohonu a pádila o patro výš. Před dveřmi pokoje neznámé si uvědomila, že jí velmi tluče srdce, nevěděla co to je, zda vrušením z neznáma, ze strachu či trémy, neuměla si to pojmenovat. Zaklepala na dveře a obě ženy stály proti sobě. Neznámŕ 1 zvala Jitku dál do pokoje, kde už voněla káva, přivítala jí pevným stiskem ruky a vybídla k pohodlí.
\"Budu s vámi hovořit polsky, někdy se vloudí nemčina\", omlouvala se Jitce. Ta byla ve výhodě, německy uměla a polština se zdála být podobná češtině, Jitka kývla na souhlas. \"Jmenuji se Leriel\", pokračovala žena, Jitka se rovněž představila. \"Vím, je to neobvyklé jméno - dílo mého otce\", zasmála se žena. \"V podstatě mi tímto jménem nikdy a nikdo neoslovoval, pouze otec a to několikrát za život. Byla jsem Leri a nakonec mi každý říkal Lori.Myslím, že by vás mohl můj životní příběh zaujmout\", tím dala Jitce najevo, že snad dokonce ví, o jejím povolání, nechápala to, ale pozorně a netrpělivě čekala, co se bude dít. A tak paní začala vyprávět neobvyklý životní příběh.
\"Narodila jsem se v roce 1922 ve Varšavě. Mému otci už bylo něco přes padesát let a matka byla velmi mladé děvče. Seznámili se za románových okolností, matka pracovala v módním obchodě a otec snad poprvé takový obchod navštívil, potřeboval oblek pro svoje přednášky, které provozoval na varšavské univerzitě. Bylo to osudové setkání, to jsem pochopila mnohem, mnohem později. Matka byla Němka, pocházela ze Saska, do Polska přišla za prací. Otec byl český Žid, věděla jsem z vyprávění matky, že kdysi musel opustit Prahu, protože prováděl zakázané \"chemické pokusy\". Otec byl profesorem chemie, byl velmi váženou osobou,o jeho znalosti měli zájem i na Sorbonské univerzitě. Tam také často jezdíval. Otec byl velký samotář, stále zabředlý do svého nitra, matka byla pravý opak, s tále veselá, stále si prozpěvovala. Byl to zvláštní pár, měli se však velmi rádi, nikdy jsem nezažila, že by se hádali. Otec byl velmi často zamčený ve své \"pracovně\", tam jsme s matkou nesměly, vždy říkal, že je to tam pro nás nebezpečné, prováděl tam svoje \"chemické pokusy\", tak to nazýval. Jediný, kdo s otcem do pracovny mohl, byl pan Brzeňski, který ho tak jednou měsíčně navštěvoval, to tam pak spolu trávili dlouhé hodiny. Pan Brzeňski byl starý muž, ani vlastně nevím, kde bydlel, vždy mi však nezapoměl přinést barevné bonbony, takové špalíčky, které se mi sotva vešly do pusy. Měla jsem krásné, bezstarostné dětství.
Někdy okolo mých osmi let si pamatuji, že jsem se v noci probudila, když od nás pan Brzeňski odcházel, po špičkách jsem došla ke dveřím a poslouchala jsem co si s otcem povídají, zaslechla jsem otce jak mu říkal \" budou to továrny na smrt, rezervoáry energie, kterou se budou vyživovat\". Druhý den byl otec velmi smutný a oslovil mi \"Leriel\" - musíš být silná, to jméno jsem pečlivě sestavil a ochrání tě! Nerozuměla jsem mu, děsila jsem, se jeho tónu, vždy ke mě promlouval laskavě, ale tentokrát to bylo děsivé. Matka se rozplakala.
Tak šly roky, já jsem pomalu dospívala a otec se stále častěji zavíral do své pracovny. V roce 1939 došlo k napadení Polska Německem, tento Damoklův meč visel nad Polskem dlouho před tím. Já v té době chodila na gymnázium, měla jsem být v budoucnu učitelkou, všechno však za pár let bylo jinak. Otec musel přestat přednášet na univerzitě, já jako poloviční Židovka přestala navštěvovat gymnázium. Také pan Brzeňski se u nás už nikdy neukázal. Najednou byla i otcova \"pracovna\" zpřístupněna, byl z ní vybudován salonek pro hosty. Přesto, že byl otec Žid, byli jsme jediní, kteří nemuseli do gheta. Pro otce často přijížděli Němci a někam ho odváželi, s matkou jsme prožívaly muka, nikdy jsme nevěděly zda se vrátí. Vracel se vždy zdrcenější a vyčerpanější. N ěkdy ke konci roku 1943 otce Němci přivezli, otec šel do bývalé pracovny a podal jim ze schránky, o kterém jsme nevěděly mnohastránkový spis. Byli spokojeni, spis vzali a odešli. Otec byl zcela zdrcený a sdělil nám, že jim dal něco jiného než chtěli, tím, údajně získal pro nás čas. Ještě téhož večera jsme s matkou opustily Polsko a směřovaly jsme do matčina rodiště, německého Saska pod jinými jmény. Když jsme opouštěly naší vilu, ani jedna z nás netušila, že toho milovaného člověka vidí naposledy.
Usadily jsme se několik desítek kilometrů od místa, kde se matka narodila, nechtěla, aby jí někdo poznal. Bydlely jsme u vesnického sedláka, který v nás viděl rodilé Němky. Já jsem se začala starat o mladé dívky, doplňovala jsem jejich vzdělání, které v této nedobré době postrádaly. Já sama měla být ještě na studiích, ale osud tomu chtěl jinak. Starala jsem se o deset dívek ve věku od čtrnácti do sedmácti let, i já byla v té době velmi mladá. Dívkám jsem dávala své znalosti s chutí a dychtivostí. Žádnou z nás nezajímala politika, těmto tématům jsme se vždy vědomě vyhýbaly. Probíraly jsme antické filosofy, mýtické příběhy dávných věků a všechny básníky, kteří pěli ódy na lásku. Snažily jsme se nedobré časy zpříjemnit jak se dalo . Nejvíce jsem si oblíbila čtrnáctiletou, blonďatou Trudi, bylo to velmi jemné, útlé děvče, ani na svůj věk nevypadla, působila dojmem raněného dítěte.
Překlenul se rok 1945, Německo zákonitě prohrálo válku a Rusové se blížili. S matkou jsme se radily co budeme dělat, matka chtěla dál do vnitrozemí Německa, já jsem kategoricky odmítla.Sdělila jsem jí, že po druhé už utíkat nebudu. Po prvé to bylo před Hitlerem a těď by to mělo být před Rusy! Zůstaly jsme!
S děvčaty jsme právě probíraly Goetha, když do selské místnosti vtrhlo několik ruských vojáků. Začal nerovný boj, apokalypsa, konec světa...hrůzy, o kterých se snad ani nezdá. Vojáci, kteří převažovali v počtu dívek, z nich začali trhat šaty, tahali se o dívky, krutě je bili a masakrovali.Dívky byly znásilňovány několika vojáky, krutě a krutě mučeny. Najednou se tři vojáci vrhli na malou Trudi, - skočila jsem na jednoho z nich, s naivní domněnkou, že jí zachráním. Viděla jsem těžkou vojenskou botu jak se blíží k mému obličeji - ztratila jsem vědomí.
\"Leriel,Leriel,Leriel, vstávej!\" slyšela jsem zřetelně hromově, silný hlas svého otce - procitla jsem, ležela jsem v rohu místnosti, nikdo se mi nevšímal -jako bych tam nebyla. To, co jsem viděla, je hrůzné popsat! Vojáci mučili děvčata, rvali z nich kusy masa, trhali jim vlasy, kousali je jak zvířata do prsou a genitálií. Já však viděla něco víc, ti vojáci byli jen figurami, které byly ovládany jakýmysi temnými útvary, které z nich vystupovaly a zároveň se do nich nořily. Šedohnědé útvary ovládaly lidská těla a krev jim byla potravou, čím větší krutost byla spáchána, tím víc se útvar zvětšil. Jakmile některý voják zaváhal, ihned byl napadnut tmavým útvarem a páchal krutosti nad krutostí. Po krátkém čase ani jedna z dívek nepřežila - snad jim to bylo milostí. Jede n z vojáků svíral vítězně v ruce blonďatý cop i s kůží malé Trudi. Ta ležela celá zkrvavělá pod stolem, kam se snad chtěla schovat. Její genitálie měly podobu krvavého cáru, kostičkovaná sukně nebyla schopná tuto hrůzu zakrýt.
Nemohla jsem se ani pohnout, přede mnou byla jakási světelná clona, která mi chránila. Najednou mi vojáci zbystřili, několik z nich se na mě vrhlo, v tom jsem viděla svého otce jak stojí přede mnou, vyzařuje z něho úžasné světlo, které tyto tmavé útvary odráželo ode mne. Do místnosti vtrhli dva ruští důstojníci, vojáci se stavěli do pozoru, ale důstojníci je v mžiku postříleli. Jeden z důstojníků se nade mnou sklonil a podal mi ruku, pomohl mi vstát. Z jeho očí jsem vyčetla stud a lítost. Všechny ženy ve vesnici se staly toho dne oběťmi tohoto nelidského běsnění a znásilňování. Těch pár, které přežilo se pominulo na rozumu a nebo měly následky do své smrti. Tento den nepřežila ani má matka. Vojáci pronikali nejen do země, ale i do žen, krutým způsoben dá vali najevo přicházející vítězství, tak jako vítězové v každé válce. Každá válka je krutá a bere si oběti, ale přece jenom člověk má volbu zůstat člověkem a nebýt nástrojem zla.
Pár měsíců po válce jsem se nečekaně setkala s panem Brzeňskim, nevím odkud přišel, pak už jsem ho nikdy v životě neviděla. Sdělil mi, že můj otec po našem útěku z Polska druhý den spáchal sebevraždu, jeho úkol prý byl splněn. Prozradil mi, že byl vyhledávaným alchymistou a právě Němci od něho chtěli získat tajné informace k okultním operacím. Já jsem se nikdy nevdala, ani jsem neměla děti, snad jsem se bála na tento svět přivést potomky. Věnovala jsem se vzdělávání mladých lidí a hlavně jejch prozření, snad se mi to podařilo.
Leriel skončila své vyprávění, Jitka nemohla mluvit, polykala slzy. Věděla jistě, že už nikdy nebude psát o dietách, módě, co je in a co je out, věděla, že se její život změnil.

VĚNOVÁNO MOJÍ BABIČCE MARII.
Sofia, říjen 2009

 
24. 8. 2010


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz