Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Uria Sophia: Já & magie II.

Na úvod bych chtěla podotknout, že by mohlo mé následující vyprávění a úvahy vpadat jako odklon od tématu, je to však pouhé zdání, protože je nutné, abych vylíčila vše, co mě vlastně k magii přivedlo. Začnu tedy svým dětství.
Byla jsem velmi podivné dítě. Samozřejmě, že mě osobně to tak nepřipadalo, ale pro mnohé lidi kolem mě a též pro posouzení sama sebou po mnoha letech, jsem se opravdu vymykala normálu. Co však je normál?

V období asi tak šesti až devíti let, jsem trávila svůj volný čas převážně hrou na hřbitově. Mými společníky byly porcelánoví holoubci a andělíčci. Povídala jsem si s nimi, sedala jsem na obrubnících hrobů a čas si krátila čtením jmen z náhrobků. Nejvíce mne přitahovaly dětské hrobečky a jména na nich.
Ani jeden pohřeb na vesnici se nekonal bez mé účasti, aniž bych znala zemřelé. Skutečně jsem byla v očích lidí zvána podivným dítětem. U své babičky jsem tyto rituály dál opakovala, prostě jsem chodila na každý pohřeb a to jsem musela jít hned za „krásně vyzdobeným vozem“, který táhli nádherně vyzdobení koně. Velice mě zajímalo co skrývá ta veliká bedna na voze. Bylo to pro mě veliké tajemství. Velice často jsem šla s pohřebním průvodem i několik kilometrů. Neznala jsem strach, nic z tohoto prostředí mi nenahánělo hrůzu. Asi kolem devátého oku mě tato záliba přestala přitahovat.
Jednou o mých letních prázdninách jsem byla opět u své babičky. Vyšla jsem si na procházku za vesnici a ocitla jsem se na místě, kde jsem ještě nikdy nebyla. Přede mnou stála malá kaplička a za ní překrásné stromoví a louka s potokem. Šla jsem po pěšince jako očarované a najednou jako by mi začaly stromy zpívat a zdravit na přivítanou. V tom momentě jsem byla jakoby součástí té krásné přírody, nevnímala jsem sebe, ale cítila něco nepopsatelného. Tyto krásné zážitky jsem s přibývajícím věkem pomalu zapomínala, ale ještě mi utkvěl jeden v paměti.
Asi tak ve svých deseti letech jsem byla při rozhovoru rodičů, kteří se bavili o tehdejší kritické politické situaci, padlo tam slovo válka a v tom momentě se mi udělal přede mnou černý tunel, který končil v nekonečnu. Byl to velmi nepříjemný pocit, provázený velkým strachem. I na to jsem časem zapomněla, rostla jsem, ale pořád jsem byla jiná než ostatní děti, hlavně holčičky, které si hrály s panenkami a vozily miminka. To vše šlo kolem mne.
V období puberty jsem začala mít zcela jiné zájmy, pouze si pamatuji jeden zážitek asi tak z období mých patnácti let. Několik mých kamarádek dostalo od svých matek zákaz se mnou kamarádit, protože mám tmavé uhrančivé oči jako čarodějnice. Velmi mne to trápilo. (Ach matky, kdybyste věděly, kolik mužů po těchto očích toužilo). Všechny tyto vzpomínky smazal čas, ale já neustále vybočovala z normálu.
S přirůstajícím věkem jsem se stávala více a více povrchnější a na mé hřbitovy a přírodu jsem zapomněla. Vše se však začalo měnit po dovršení mých třicátých narozenin. Začala jsem mít velké zdravotní potíže, chodila jsem od lékaře k lékaři a samozřejmě jsem skončila na psychiatrii. V očích lékařů jsem byla neurotička, hysterka s potencionální schizofrenií. Mé zdravotní potíže trvaly několik let, byla jsem zoufalá, byly to chvíle děsů, strachu, fobií a depresí. Děsila jsem se výšek, hlubin, byla jsem pohlcována prostorem. Po několika letech jsem pochopila, že mi nikdo nemůže pomoci, pouze já sama se z toho musím dostat. Začala jsem tudíž holdovat alternativním metodám. Strašně moc jsem se snažila, bylo to velmi kruté období, nebyl nikdo, kdo by mi poradil a pomohl. Po mnoha letech jsem si svůj příběh přečetla v knize Nesnadné hledání vlastního já od Ch. Grofové. Snad přesně tyto strašné děsy jsem prožívala.
Přišel můj třicátý sedmý rok a opět rána. Moje dcera onemocněla smrtelnou chorobou a opět jsem hledala pomoc. Nyní jsem ji začala hledat u Boha, protože člověk selhal. Byla jsem schopná obětovat všechno, byla jsem schopná udělat všechno. Jen, aby se dcera uzdravila. Bylo to období, kdy jsem se začala poprvé v životě modlit. Četla jsem Bibli, tam se přece zázraky děly, tudíž i já čekala na zázrak. Začala jsem chodit mezi Baptisty, tenkrát mi velice pomohli, strašně moc mi dodávali sílu a naději. Po třech měsících se zdravotní stav dcery začal lepšit a zázrak začínal. Po čase jsem však začala mít nesmírně výčitky svědomí vůči této společnosti, protože jsem mezi ně už nechtěla chodit, začaly mi vadit jejich zákazy, příkazy a nařízení. Žena, coby křesťanka se musí podvolit muži, nikde nesmí chodit sama, nesmí se zviditelňovat, musí se starat pouze o rodinu, nesmí být nápadná. Ne, tohle nebylo pro mě. Začal a jsem hledat. Hledat něco a vlastně jsem ani nevěděla co. Prošla jsem si jógou, mystikou, hltala jsem knihy Míly Tomášové, Eduarda Tomáše, Bruntona, Vacka, Bardona, Cayceho, Weinfurtha, dr. Foučkové a jiných autorů. V každém případě mi každá kniha něco dala, obohatila mé vědomosti, nabídla mi udělat si svůj názor a vybrat si co dál.
Za pár let jsem byla okouzlena přednáškami dr. Maškové z Prahy. Jezdila jsem na její přednášky a stala jsem se její žačkou. Toto trvalo tři roky a opět přišla krize. Nenašla jsem uspokojení na otázky, které jsem chtěla vědět. Navíc jsem zjistila, nebo spíše mi došlo, že z velké části jde paní doktorce o peníze. V určitých záležitostech mi nedokázala poradit či povzbudit. Opět jsem začala hledat. Náhodně se mi dostal inzerát o věštecké škole v Brně a já se rozhodla pro studium tarotu.
Vůbec jsem nevěděla, do čeho se pouštím. Co je vlastně tarot jsem začala chápat asi tak po roce studia. V té době bylo v módě se zajímat o esoteriku a dělat, že jsem strašně moc moudrá, popř. vytáhnout z kabelky tarotové karty a vykládat nesmysly a ještě k tomu s návodem v ruce. Toto vše mám za sebou. U nás v Sokolově se v takovémto esoterickém klubu střídali všichni „mudrci“. Vzpomínám si, že jsem se jednou zeptala, co je to kabala. Byl mi odpovězen úplný nesmysl, dnes na to vzpomínám s úsměvem Mona Lisy. Přešla jsem i období intelektuálních rozhovorů - rádo by esoterických, absolutně ubohých, kde se snažil jeden předčit druhého ve svých vědomostech o duchovním pokroku. Dnes na vše vzpomínám s úsměvem, ale zároveň i s porozuměním, protože tito lidé opravdu postupovali pouze v plkání a v soutěžení o absolvování počtu různých kursů.
Abych se vrátila k počátkům studia tarotu. Hned po poslechnutí první lekce jsem byla vyděšena. Padlo tam několikrát slovo m a g i e , to slovo tolik odsuzované a obávané. Řekla jsem si: „Holka, to jsi zase někomu nalítla“. Přesto jsem si poslechla lekci první, druhou, pak třetí a najednou mi začalo svítat. To, co bylo obávané a odsuzované, mi bylo čím dál více sympatičtější, vše mi začalo do sebe zapadávat jako dětské puzzle, začala jsem chápat určité souvislosti. Začala jsem chápat co je pravá moudrost a tím jsem získávala jiný náhled na veškeré dění okolo mě, na všechny lidi, na celý svět. Získávala jsem, ale zároveň jsem začala i ztrácet. V první řadě to byla moje dcera, která mě odsoudila z čarodějnictví. Velmi jsem se tím trápila, ale po čase už to tolik nebolí. Dále jsem začala ztrácet své přátelé. Jedni odešli dobrovolně, protože jsem pro ně byla „divná“, druzí odešli postupně, protože se naše společné zájmy začaly lišit.
Postupným studiem v Brně, též setkáváním v Pršticích, jsem opět vyzrávala a uvědomovala si spoustu nevyřešených otázek. Velmi mnoho mi dali doporučení autoři a jejich díla. Mezi mé největší oblíbence patří Rudolf Steiner. V jeho veledílech, jinak to ani nazvat nemohu, jsou úžasné informace. Musím však podotknout, že každý by s jeho teorií nesouhlasil, čehož jsou důkazem verše, sepsané jeho ženou po jeho smrti. Následující verše mluví samy za sebe:
Už skonal, - on jenž trpěl, naplňoval,
uprostřed světa, který po něm šlapal,
on, jenž měl sílu vznést jej k výsostem.
Zvedal jej výš, vrhli se proti němu,
chrlili nenávist, cestu mu tarasili,
a pohřbít chtěli, co se rodili.
Sahali v zášti k plamenům i jedu,
teď jásají, teď špiní jeho památku. -
„už zhynul, jenž vás vedl ke svobodě,
ke světlu, k vědomí a k uchopení
toho, co božsky jiskří v duši,
k lidskému já a ke Kristu.

Což to snad nebyl zločin, tohle všechno?
Vždyť dělá to, zač pykal Prométheus,
zač Sokrates musel pít bolehlav,
horší něco, než zač Barabáš
si vysloužil trest smrti na kříži:
vždyť zpřítomnil vám budoucnost ......
Velmi ráda též čtu C. G. Junga. Kéž by dnes existovali takoví psychologové. Myslím, že by odstranili nejedno lidské trápení. Velmi souhlasím s výrokem pana Junga, že psycholog, který sám nezažil deprese, nedokáže pacientovi pomoci. Rovněž jsem byla uchvácena dílem S. Guaita. Tady se člověk dovídá věci, koho by napadlo, že vyhlazení Templářů bude mít odezvu ve Francouzské revoluci, koho by napadlo, že ta či ona nemoc souvisí s určitou politickou událostí a pod.
Nyní musím navázat na A. Crowleyho. První informace o tomto mágovi byly velmi negativní. Co jsem něm četla, vše mi odrazovalo. Byly o něm sepsány báchorky všeho druhu - ženy pro něj páchaly sebevraždy, muži byli ruinováni jak politicky, tak ekonomicky. A ejhle, ono to bylo docela jinak. Stačí číst, chtít vědět a hlavně chtít pochopit.
Dnes po určité době mám na pana Crowleyho zcela jiný názor: Zažil všechny hořkosti lidského života, a při zamyšlení nad ním jako mágem musím pokleknout. (Douška: pane Crowley, kdybych měla takové schopnosti jako vy, dělala bych si z lidí větší legrácky, oni si totiž zatím nic jiného nezaslouží.)
A nyní trochu ke Knize Zákona. Čtu, rozmýšlím, snažím se pochopit. Závěr j však takový, že bez vysvětlení, kterého se nám dostává, bych obsah nechápala. Z doposud probraných veršů mě velmi zaujal verš 24/24. Číslem Nuitiným, číslem padesát šest, jsem se velmi zabývala. Pitvala jsem jej jak se dalo, měla jsem chvílemi pocit, že jsem na něco narazila, toto číslo protkává celý Strom Života, tak jako Nuit protkává celý prostor. Při různých kombinacích čísla se začalo něco jako by vyrovnávat, když se mi objevil smysl v levé části SŽ, zároveň se to odrazilo v pravé části. Pěkně mi navazovaly jednotlivé cesty SŽ i jednotlivé sefiry. Snad mi časem bude objasněno více. CHCI VĚDĚT, MLČET dokážu a ODVAHA mi snad bude dána.
Občas se zamýšlím jak málo je nás, kteří to myslíme vážně. Bude tato hrstka něco platná? V této souvislosti více a více pozoruji lidi kolem sebe - známé či neznámé. Většinou tlachají o nesmyslech, jsou spokojeni s plnou ledničkou, večer se podívají na televizi a „zhodnotí“ vše jako nespravedlnost a špatnou dobu. Úroveň dnešního člověka se hodnotí podle síly peněženky a značky auta, pravé hodnoty a moudrost jsou zcela udupány. Určité životní situace si spojuji s tarotovými kartami, dnešní mladá generace je podle mého názoru spojena s 10 holí. Dravost a chtění za každou cenu to se dnes preferuje.
A tak žiji ve svém světě, střídá se mi období plné plodnosti, nápadů a euforie s obdobím lítosti, pasivity a hněvu. Snad to tak musí být, vždyť žádný porod není bez bolesti. Určitě vše chápu jinak než před pár lety, mám jiné názory na dění kolem nás, (nemohu je však ventilovat otevřeně, a když se mi to občas podaří, tak sklidím titul blázna). Ve svých meditačních chvilkách vstupuji do scenérie obrazů a stávám se jejich součástí. Obrazy vidím plasticky, jinak vnímám hudbu. Jak pravdivá je árie vodníka v Rusalce o marnivosti člověka. Při takzvaném „díváním se do blba“ (myslím, že trochu vypíná mozek), pozoruji jak vzduchem poletují tisíce stříbrných jodů - tak jsem si to nazvala, protože mají opravdu tvar spermie. Sem tam se mihne hnědo-černý fragment čehosi. Ve stavu před probuzením mi někdo říká: „Tvoje jméno je Hanabi“.
Mám potřebu změnit svoji vizáž, styl oblékání a tak postupně experimentuji - je to spoustu střípků, ze kterých se snad jednou dotvoří jakási mozaika. Toužím po originalitě, ještě však nevím jaká by měla být její forma. Alespoň jsem si nechala udělat uniskulární hexagram A. Crowleyho - velmi ráda ho nosím, jsou na něj velmi zajímavé reakce lidí. Ptají se: „Co to znamená?“, zda ochraňuje. Když mám dobrou náladu říkám, že je to hexagram Bestie 666. Stalo se mi, že nějaký pán se otřásl a s odporem odešel. Příhod je spousta, ale zajímavé je, že lidé si hvězdu pletou s tzv. židovskou a reagují dost opovržlivě (a to nejsou Němci). Také jsem asi začala mít potřebu zviditelnit se, naučit se mluvit před více lidmi. Nabídla jsem spolupráci věštírně Slunce v Karlových Varech. Zprvu jsem byla přijata s velkým nadšením, které brzy opadlo. Jsem velmi hrdá na školu ze které jsem vyšla, což se nelíbilo ostatním vyučujícím z Karlových Varů. Rozhodla jsem se všemu nechat volný průběh a nikomu se nevnucovat.
Můj příběh a úvahy se chýlí ke konci. Nesmím však opomenout, že se též setkávám s lidmi, kteří mě sami vyhledávají, ptají se, chtějí vědět a začínají též hledat. Je jich velmi málo, ale jsou. Snažím se poctivě předat informace, snažím se dát návod. V této oblasti neplatí protekce ani materiální statky, každý si musí svým údolím projít sám a věřit v pomyslný vrchol hory.
Mým velkým přáním je být nápomocná a užitečná při vývoji této planety.
 
Sokolov 4. 9. 2002


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz