Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Lada: Chci se stát mágem?

Má představa o cestě k tomu, abych se stala mágem (volná úvaha)

Vykročit na cestu mága je podle mne ta nejzodpovědnější věc, pro kterou se můžu v tomto životě rozhodnout. Spočívá v ní absolutní svoboda a z ní vyplývající totální zodpovědnost. Je to cesta skutečného a plného poznání a tím i ovládnutí sebe sama. Jako člověk si nemůžu jednoho krásného dne prostě říct „Chci se stát mágem.“ Musí to být můj nejvnitřnější, nejskrytější a také nejopravdovější záměr, na který se postupně během cesty svého života teprve rozvzpomínám. Je to slib daný mou duší ještě před mým narozením. Zdá se mi, že je to právě naopak – nejde nebýt mágem, pokud jsem se pro to už jednou rozhodla a ne pro pouhé přání mého malého já. Rozhodnutí a závazek, který jím sobě dávám, je nezvratné. Moje hlavní otázka pak zní Pokud už jsem vstoupila na cestu, která mě dovede k tomu stát se mágem, je možné ji spojit s cestou obyčejného života? Zkusím během této své úvahy na tuto otázku hledat sama pro sebe odpověď.



Domnívám se, že pravý mág na prosté projevy a radosti pozemského či světského života nerezignuje a nevyděluje se z něj. Naopak je plně a zcela vědomě ponořený do jeho proudu, rozumí všem jeho projevům, přijímá samotný život zcela bez výhrad, takový jaký je. Hluboce ho miluje a váží si jej. Troufám si tvrdit, že mág vždy stojí vědomě na straně života, pokud je dobrým mágem. Vnímá a přijímá všechny výzvy a nároky života, bezprostředně a s vědomím pokory na ně reaguje. Když mu život přikáže padnout na hubu, tak padne, protože tuší, že v jeho pádu je skrytý nějaký pro něj zcela jedinečný smysl a že kdo chce létat k výšinám, musí počítat i s pády. Padat se ale musí umět a mág padá s plnou důvěrou v to, že se zase svou vlastní silou zvedne. Na druhou stranu ale není vůbec pyšný a pokud je to prozatím nad jeho síly, s vděčností přijme nabízenou pomoc od druhého, často velmi blízkého člověka. To je pravá láska a úcta k síle a schopnostem sebe i toho druhého. Mág zná vždy pravou míru s jakou řešit tu kterou situaci. Ví bezpečně, kdy něco zvládne sám a kdy potřebuje pomoc od někoho mocnějšího či povolanějšího než je on . Dokáže si přiznat i svou nemohoucnost a v tom možná spočívá jeho skutečná síla.
A dále, pokud jsem mágem, pak vím, která z nabízených cest je pouze a jen má a nešilhám po očku po cizích s touhou si je přivlastnit. Je to ona moudrost skrytá v úsloví „žít a nechat žít“. Jako mág jsem vděčná za svou jedinečnou osobní cestu, kterou teprve během svého života objevuji a naplňuji. Podle mě je tedy cesta mága maximální možnou zodpovědností vůči sobě samému a životu, který mi byl dán. Jsem zodpovědná za jeho plné a opravdové prožití a naplnění všech možností, které mi byly dány do vínku. Vše ostatní, vše co je míň než tato meta, pak vnímám jako určitý druh a stupeň zrady vůči sobě, svým rodičům a životu samému. Jsem zde právě proto, abych touto cestou šla bezezbytku a bez jediného kroku zpět či stranou. Trochu jako v pohádce „Princ a večernice“, kdy se princ Velen nesměl ze své cesty na hrad zlého Mrakomora odchýlit ani o jediný krůček, i když se proti němu řítily kusy balvanů připravené ho srazit k zemi.
Mág je dokonalým mistrem svého života a teprve z pozice vlastního zvládnutého mistrovství, tj.plného a zcela vědomého převzetí zodpovědnosti za kvalitu svého života, může pomáhat druhým, vést je a naznačovat jim směr jejich vlastní cesty, pokud o to budou stát. Mág ví své a mlčí, protože ví, že „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Přesto může druhým nabídnout příklad svého plně prožitého života.
Jak pozná mág ve svém životě okamžik, kdy už vykročil na cestu k tomu stát se mágem? Pozná jej vůbec? Teď si dovolím být hodně a možná dokonce i nestydatě troufalá, když sama za sebe otevřeně prohlásím, že ANO! Pozná to, ale nejprve tomu nechce za žádnou cenu věřit, protože ho to hodně bolí. Dospěl k novému poznání – jsem tady na této zemi úplně sám, nikdo jiný není úplně stejný jako já a navíc tíhu zodpovědnosti za život, který mi byl svěřen, nesu pouze a jenom já. Nemůžu se na nic a na nikoho vymlouvat. Pokud selžu, je to jen moje vlastní selhání. Nemůžu se už nikdy na nic vymluvit a můžu se spoléhat jen sám na sebe. Bolí ho to, protože chce žít úplně obyčejný život jako všichni ostatní, nechce se od druhých odlišovat a nijak vybočovat z řady. Touží být s druhými ve společenství a sdílet s nimi radosti a strasti obyčejného života. Chce být stejný a ne trčet někde ve vzduchoprázdnu, i když se svým duchem a nově nabytým poznáním bezmála dotýká hvězd, abych použila pro vyjádření nevyjádřitelného alespoň vzdálenou metaforu. Je to pro něj tak trochu šok a silný otřes, který převrátí celé jeho dosavadní vnímá života a všech jeho hodnot vzhůru nohama.
Teď si ráda vypomůžu ještě jedním příhodným a naprostou kouzelným přirovnáním od Josteina Gaardera z úvodu jeho knihy Sofiin svět, přirovnání o bílém králíkovi vytaženém z kouzelníkova cylindru …ještě k tomu králíkovi. Možná bude lepší přirovnat ho k celému světu. My, kteří tu žijeme, jsme droboučká stvoření zalezlá hluboko v králičí srsti. Filosofové (a mágové! - dovolím si k tomu připojit) se však snaží vyšplhat na některý z králičích chloupků, aby se mohli kouzelníkovi (Stvořiteli) podívat přímo do očí. (str. 23). Je to tak, mág má v sobě tolik odvahy a vnitřní síly, aby se sám vyšplhal z teploučka králičího kožichu (sladké nevědomosti) a vydrápal se nahoru do nekonečného (ne)vesmírného prostoru, kde to pořádně fouká!!! Takže propříště už žádné koukání na televizní zpravodajství z bezpečí svého domova, ale hezky pěkně sám získat přímé poznání na vlastní kůži.
Ještě krátce k té bolesti z poznání vlastní odlišnosti a osamělosti ve světě. Mág se nechce na začátku svého poznání, které ho na čas srazí k zemi, vzdát lidského společenství, lidské spoluúčasti na životě, protože lidi příliš miluje a touží být s nimi v blízkých a důvěrných vztazích. Možná to teď bude znít jako staré a tisíckrát otřepané klišé, ale já jsem odjakživa uvnitř sebe cítila, že jsem trochu jiná a spíš mě to trápilo, než bych se k tomu hrdě s pozérstvím hlásila. Protože uvědoměním své jinakosti jsem samu sebe odsoudila k osamělosti a nepochopení právě od lidí mi nejbližších. A protože jsem např. svoje rodiče příliš milovala (a stále miluji!), potlačila jsem sama sebe a snažila se přizpůsobit jejich očekávání. Vlastně celé dětství jsem se jenom snažila přizpůsobit a nevybočovat, a to celé, abych se zavděčila a neztratila jejich lásku. Revolta a zájem o to, kdo skutečně jsem a co tu vlastně dělám, přišel až v pozdním období dospívání a to pak byl fofr! Teprve potom jsem se naráz odvážila projevit své skutečné cítění, zájmy a z jejich pohledu i své sobecké vlastnosti. Ale je to skutečně sobectví chtít být plně sám sebou? Není to naopak projev největšího hrdinství a úcty k životu, který mi byl jejich prostřednictvím dán?
Z odstupu 26 let mohu snad považovat za okamžik vykročení na magickou cestu svůj tříměsíční boj o přežití v komunistickém inkubátoru a poté vyrůstání v ne docela harmonickém prostředí dvou starších rodičů spolu s těžkou a všudypřítomnou nemocí mojí mámy (cukrovka v kombinaci s rakovinou), kdy jsem ve vzduchu zřetelně cítila, že jsem tu také místo někoho, kdo měl přijít přede mnou a svůj boj o přežití vzdal. Teprve dlouho potom jsem vlastně zjistila, že jsem měla mít dva starší bratry a celý svůj dětský život jsem se snažila žít částečně i místo nich, jejich místo na slunci, které jsem pro sebe nakonec zabrala. Nikdy jsem nebyla tak dobrá, jak moje máma ode mě chtěla. Nešlo to. Dva mrtvé a nenarozené syny jsem jí nahradit nedokázala ani neuměla.
Myslím, že být mágem znamená celoživotní proces učení se pokoře. Pravá pokora jde ale daleko za hranice odpuštění. Není zde co odpouštět, lze jen ve vědomí čisté lásky přijímat vše, co mi život přinese. Jakýkoli kus balvanu, který se proti mně náhle vyřítí a který unesu. A přitom ani jeden jediný krůček stranou nebo zpět! Když mám padnout, tak s plnou důvěrou padnu.
Částečné osvobození a úlevu pro mě znamená, když si tyto věci pravdivě pojmenuji a dokážu unést tíhu významu slov, která je označují a nesou. Nesnažím se vše pochopit, není možné pochopit Boží úradek a řád, mohu se však na jeho stvoření sama podílet, když dokážu věci kolem sebe (a pro sebe) správně pojmenovat a pochopit. Trochu jako Adam v Rajské zahradě, když dokončoval Boží stvoření tím, že jednotlivé jeho projevy pravdivě pojmenoval (dal jim jméno). Mág zná pravý význam slov a skrze ně se podílí na utváření světa a jeho řádu a získává tím nad ním svou moc. Když znám něčí jméno, získávám nad ním svou moc. Co pojmenuji, vstoupí do mého vědomí a já mohu pochopit skrytý význam věcí a jevů. Mág je proto zaklínačem věcí a jevů tohoto světa do slov. Ostatně i většina terapeutických směrů je založena právě na odkrývání skrytého významu slov a osobních konotací, která jim ze zkušenosti toho či onoho přináleží a která jsou pro každého člověka zcela jedinečná. Jako mág tak odkrývám významy slov, které se skládají z vrstev zkušeností, vlastních i přejatých. Mág ovšem dokáže pochopit, že do slov se dá uzavřít pouze výsek skutečnosti a nikoli skutečnost samotná. Slova jsou pouze odrazem skutečnosti, která je živá a proměnlivá. Vše ostatní jsou jen ubohé myšlenkové konstrukce, které mají pravou povahu skutečnosti pouze přiblížit k pochopení. Skutečnost není možné pojmout do slov bezezbytku. Vždy něco zůstává venku. Nejde obsáhnout neobsažitelné, ale jen se tomu co možná nejvíce přiblížit. A to je podle mě to pravé a nejvyšší umění magie – přiblížit se (třeba i prostřednictví slov ale také obrazů!) skutečnosti, jak je to jen možné. Nevím, možná jsem teď mimo mísu, ale nemůžu si pomoci.
Mág po celý svůj život hledá (a někdy i nachází) klíčová slova, která přibližují jeho vědomí totalitě skutečnosti. Mág se tak postupně stává klíčníkem slov, pro každou jedinečnou situaci vybere ze svého svazku vždy ten jediný správný klíč (jako klíčník ve filmu Matrix Reloaded). Čím víc významů slov sama v sobě obsáhnu, tj. čím větší mám svazek klíčů, je moje životní zkušenost mnohem více obsáhlá a mnohem víc se tak blíží pravdě-skutečnosti. Stává se univerzální lidskou zkušeností, ale univerzální klíč k pravdě pro člověka a ani kdyby to byl nejvyšší Mág, neexistuje. To je paradox. Jsem hluboce přesvědčena, že jediná cena, kterou za takto nabyté poznání musím zaplatit, je bolest. Podle mne se opravdové poznání rodí jen z vědomě prožité a hluboce reflektované bolesti. Je ale možné, že se ve svém přesvědčení mýlím. Opět vycházím jen z vlastní životní zkušenosti, odemykám vlastním klíčem.
Jedinou „správnou“ střelkou na magické buzole určující cestu vnitřního vývoje je tichý hlas srdce. Rozum a všechny jeho argumenty se mohou stavět na zadní, ale pokud srdce zavelí „Jde se tudy!“, není možné ho beztrestně neuposlechnout. Často si teď pokládám tyto otázky: Je to místo pro mě? Cítím se tu dobře? Jak se právě teď a v této situaci cítím? Odpověď zná každá buňka mého těla díky své přirozené vnitřní moudrosti a instinktům. Mág oceňuje přirozené procesy a projevy života a stává se tak moudrým (bláznem?!).
Milník na mé cestě se objevil v mých 19ti letech, necelý rok poté, co umřela máma a vůči níž jsem předtím složila tento slib: vystudovat VŠ se zaměřením na literaturu a stát se profesorkou na gymnáziu. Podle jejích slov „lépe být někdo na malém městě než nikdo ve velkém“. Na VŠ se studijním oborem “bohemistika“ jsem v říjnu 2003 skutečně nastoupila. Od začátku ve mně ale všechno řvalo rychle odtud pryč, to není nic pro mě! Dokázala jsem tehdy naštěstí včas rozpoznat cestu, která mi nepřísluší a z této školy i přes naprosté nepochopení a negativní reakce svého blízkého okolí (ale ty nemůžeš odejít, je to přece vysoká škola!) s radostí a ulehčením v srdci odejít. Jedinou oporou mi byl tehdy můj muž a já jsem mu za to dodnes vděčná. Hodně jsem si tímto svým rozhodnutím ztížila svůj další postup v životě. Ale kdo tvrdí, že pravá (=magická) cesta je vždy jen snadná a plná něžných růžových okvětních lístků. Mnohdy je to spíš prosekávání se trním a bodláčím a opatrné nakračování po uzounké cestičce, která není ani pořádně vidět a každou chvíli hrozí, že zapadnu do bláta nebo se svalím dolů ze srázu. Opět tedy jedna z životních lekcí pokory. Mág je za všech okolností plný pokory a je vděčný za pouhý fakt, že může žít na téhle krásné i když těžké (tíha – vlastnost zemského živlu) ZEMI! Nepovyšuje se a nesnaží se svůj život nijak přelstít ani lámat přes koleno. Jde cestou nejmenšího odporu. Pokud na nějaký čas sešel ze své cesty (kus balvanu byl pro něj příliš velký nebo se na něj řítil příliš rychle), bez výčitek a zbytečné lítosti se vrátí zpět a pokračuje ve své cestě. Nehodnotí dobře/špatně, bere to tak, jak to prostě je. Ne, že bych to vždycky uměla. Vím, co je sáhnout si na dno a cítit se na tomto světě úplně zbytečná. Musela jsem odhodit vnucenou a umělou část své identity a zůstat s tím, co zbylo. Mág ví, kdo je a nenechá si nikým a ničím vnutit cokoli jiného. Není proto pyšný ani nadřazený. Jen vděčný za to, že VÍ. Vím, kdo jsem a kdo ne.
Z vysoké školy jiného studijního zaměření (sociální práce) jsem pak odešla ještě jednou v roce 2007. Definitivně jsem tak v sobě zrušila mámin program „být někdo“. Magická cesta není přímočará, je plná zákrut, odboček, rozcestí a slepých uliček. Rozhodně má blíž k labyrintu než ke čtyřproudé dálnici. Není tedy asi pro každého. Ten, kdo je bezpečně zavrtaný v králičím kožichu, si nejspíš raději vybere tu čtyřproudovku – hlavně se rychle dostat z místa A na místo B, bezpečně ve vypolštářovaném berlingu se zajištěnými a funkčními airbagy pro všechny případy. Mág může naopak pouze předvídat, co na něj asi tak za nejbližší zatáčkou čeká a teprve potom podle toho jednat.
Dalším milníkem na mágově cestě je okamžik, kdy nahradí lítost soucitem (rozpozná rozdíl mezi nimi!) a snahu o naprosté pochopení (= uchopení skutečnosti) prostým jejím přijetím. Ano, to jsem já, tohle všechno jsem já a dokonce i tamto jsem já. Sbírá mozaiku svého já z poztrácených částí a snaží se z nich sestavit smysluplný obraz sebe samého. Jako Malý Kaj v pohádce „Sněhová královna“. Mág počítá sám v sobě se vším. Pak už ho nemůže o sobě nic překvapit. Nevyděsí se před vlastním obrazem při pohledu do stříbrného zrcadla a neuteče ze strachu sám před sebou. Do mozaiky pravdivého sebeobrazu zasadí i to poslední sebenepatrné a třeba i nejošklivější sklíčko, až stojí sám před sebou a před druhými celý (all one). Sám sebe už může stěží šokovat, mnohdy ale šokuje své bližní, kteří ho nechtějí a ani nemohou chápat a ze strachu ho odsuzují. Oni zatím nevidí to co on, nejsou vidoucí. V tomto ohledu má mág také blízko k básnickému vnímání a prožívání skutečnosti, je vidoucím básníkem ve smyslu Rimbaudovo voyant. I on mohl být stejně tak dobře mágem jako básníkem. Možná jsou z určitého úhlu pohledu oba pojmy dokonce zaměnitelné! Ostatně název Rimbaudovy (mé oblíbené) sbírky básní Sezóna v pekle není třeba nijak komentovat, mluví sám za sebe. Tzv. prokletí básníci mne v období mého bouřlivého dospívání (punková holka) fascinovali, což moje máma nesla s velkou nelibostí a vyjadřovala se o mých tehdejších známých a kamarádech jako o hašišácích, prostě ne úplně normálních lidech s běžnými zájmy a potřebami. A to mi zůstalo dodnes - potřeba a touha obklopovat se ne zcela normálními lidmi a prožívat ne tak docela obyčejné věci. Může být mág normální a žít obyčejný život?
Teď mi naskakuje myšlenka na Čapkův Obyčejný život. Tato kniha z tzv. Čapkovo noetické (poznávací!) trilogie je podle mne příručkou vysoké magie par excelent! Je to právě o skládání oné výše zmíněné mozaiky částí já, které se během života kamsi poztrácely a žijí své autonomní a zcela legitimní životy. Mág proto, že si je vědom všech projevů a částí své jedinečnosti (oproti velké většině z nás), se skutečné normalitě tak, jak ji lze asi nejlépe chápat – jako to co je běžné, nejspíš dosti vymyká. Já jsem nikdy nechtěla a ani moc neuměla být normální. V současné době stav mé ne-normality již pokročil tak daleko, že už ani nemám potřebu a touhu vyhledávat nenormální lidi a zážitky. Vystačím si po celé dny sama a naplňuje mne má vlastní přítomnost. Je to normální? A co je v tomto světě normální? Jsem já sama normální? Skoro jsem na tohle slovo už alergická. Je to sobecké, když chci být jen sama se sebou? Skutečně spřízněných duší je kolem mne jako šafránu, stěží do počtu prstů jedné ruky. Takže, nejlíp mi je, když jsem sama (alone – all one, celá sama - se - sebou ). Možná bych si jen měla dát velký pozor na to, abych se ze své „věže ze slonoviny“ nevyvyšovala nad světem a druhými a neuzavřela se příliš do sebe. Aby to nakonec pro mne nebyla past, kterou jsem si sama vytvořila (můj vlastní vzdušný zámek). Zatím je mi v ní dobře a život mi svými nároky a pády zase brzy připomene, že jsem obyčejný člověk a potřebuji zase zakusit plnou tíhu zemské přitažlivosti. Ale šplhání po králičích chloupcích nahoru prostě miluju! Ve věži ze slonoviny může tedy sedět stejně tak dobře básník jako mág. Nebo i blázen.
Jako téma své maturitní práce jsem si jako druhá z ročníku nakonec zvolila Horatiovu úvahu Je sladké být bláznem v pravý čas. A skutečně jsem se jako blázen v pravý čas projevila, když jsem se po asi dvouhodinové práci nad jiným (nudným a nezajímavým tématem „Dopis mé dospělosti“, který si vybrala půlka třídy) rozhodla téma práce změnit a zcela tak šokovala svou angličtinářku a třídního, který pak se mnou ve škole týden nemluvil (ach ti doktoři filozofie!). Má práce začínala těmito slovy Je krásné slyšet ozvěnu božího smíchu. Dodnes ji čas od času slyším, zvláště ve chvílích kdy se odvážím jít proti proudu. Moje práce byla nakonec ohodnocena jako nejlepší ze třídy, angličtinářce spadl kámen ze srdce a třídní profesor pak se mnou začal zase konečně mluvit a lít mi do hlavy další filozofická moudra (těžký úděl oblíbenců třídních profesorů).
Cestu mága za svým poznáním a uskutečněním bych shrnula takto: Nesnažit se být někdo, ale opravdu a úplně se stát tím, kým jsem právě já a nikdo jiný. Naplnit své bytí tady na zemi bezezbytku. Vedle toho je světské „být někdo“ tak zoufale málo. Nechci být jen někdo, chci být já. Ale pokud si kdokoli vybere první možnost a chce být jen jedním z mnohých, být někým (je to hodně neurčité a zavádějící slovo), pak je to jeho svobodné (i když těžko zcela vědomé) rozhodnutí, na které má plné právo. Samotný akt rozhodnutí bolí a mág musí svým mečem osekat všechno, co mu nenáleží a dokázat zůstat s tím, co zbylo. Vydržet sám se sebou! auvej auvej Zbytek pak vlastní poctivou prací na sobě a upřímnou sebereflexí vybrousit do podoby nejčistšího diamantu s jeho pevností (charakteru) a množstvím barevných faset, z nichž každá má svůj nezaměnitelný odlesk a místo v jeho životě. Získání pravého poznání bolí a také osvobozuje a zavazuje k tomu být věrný za všech okolností sám sobě. A v případě mágovy cesty se jedná o poznání bezmála totální a to ne každý dokáže unést. Ale zde pozor! I lidské poznání má své meze a touha po úplném poznání může vést do záhuby (viz strom poznání dobrého a zlého). Člověk a tím spíš, pokud je to mág, musí vědět, kdy má dost!!! Znát dobře limity svého poznání a nechat si v sobě dostatek prostoru pro úžas a nikdy nepoznatelná tajemství Přírody.
Sama v tuto chvíli nedokážu určit, zda je získání tohoto úplného poznání i má skutečná životní cesta. Mým velkým hříchem je osobní pýcha, ale na druhou stranu mám soudnost a nechci se cpát někam, na co třeba nemám. Objevuje se mi teď obraz z „Nekonečného příběhu“, kdy Artej musel projít branou mezi dvěma zlatými sfingami a pouze tehdy, pokud znal svou pravou cenu – nepochyboval o sobě ani se nepřeceňoval, mohl vyjít ven živý a zdravý a žár jeho vlastního ega a pýchy ho nespálil na popel. Zatím nevím, jak bych v této zkoušce obstála já. Ale jednou mě stejně čeká, abych ji podstoupila.
Cestu mága jsem připodobnila také průchodu labyrintem a střetnutí se s osobním Minotaurem, zvířetem ve mně. Je to také možná trochu jako se stavěním bezpečného hnízda ve výšinách stromů – každá větvička přesně na své místo a zcela přirozeně a bez násilí. Stejně tak magický je i princip Rubikovy kostky, kdy s každým pohybem jediné barevné kostičky hýbu celkem a pokud jsem vše nepromyslela celé dopředu, mohu si celou „stavbu“ přemístěním poslední zbylé kostičky na její údajně správné místo úplně rozbořit. Pokud mág předem nepočítá s každou barvou fasety diamantu, který svým vlastním úsilím vybrušuje, může si svůj život rozvrátit. To je vstupenka na cestu a mýtné (mýtus?!?), které nakonec zaplatí. Je zcela na něm, zda chce toto riziko podstoupit. Ale může si i uchovat naději na zázrak a plnou důvěru v láskyplný vesmír stojící na jeho straně, pokud jsou jeho úmysly čisté, neboť nevědomost hříchu nečiní. Může si mág dovolit luxus dětské nevinnosti? Nebo musí opravdu předem počítat se vším? Nevím, tahle moje poslední otázka mi musí zatím zůstat nezodpovězená a možná že až do konce mého života tak i zůstane. Myslím ale, že mág by měl znát své přesné místo, svou kostičku v kostce univerza a mít dobrý odhad svých vlastních schopností, znát své nejskrytější motivace a touhy, než se vydá na svou cestu. Znát sám sebe a své přesné místo ve světě. Znát přesnou míru věcí. A také si navzdory četným pádům udržet smysl pro humor. Nic víc, nic míň.

 
29. 9. 2010


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz