Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Než napočítáš pět...
Uria Sophia

Jana procházela parkem a stále přemýšlela o tom, že neměla sestře slibovat vyzvednutí malé Evičky ze školky. Byla po šesté noční směně a už sotva stála na nohou, velmi toužila po teplé sprše a posteli. Pomalu se blížila k brance mateřské školky, děti si právě hrály na zahradě, byl nádherný letní den. Jakmile Evička uviděla tetu, okamžitě se jí vrhla kolem krku a s jásotem pištěla \"teto, to je dobře, že si pro mě přišla, půjdeme spolu na písek\". Jana souhlasila, odešla malou do šatny převléct, malá ručka holčičky vklouzla do Janiny ruky a ta naráz zapoměla na únavu. Rozloučily se s ostatními dětmi a směřovaly na nedaleké pískoviště,které bylo mezi bloky paneláků.
\"Evy, já si sednu vedle tebe na lavičku a ty si zatím hraj, budu se na tebe dívat\", řekla Jana, malá jen kývla na souhlas. Jana si sedla a zula si boty, udělala si pohodlí. Na prostranství mezi paneláky bylo málo lidí a to Janě vyhovovalo. Začala se kolem sebe rozhlížet a přemýšlela o architektuře paneláků, kterých tu bylo několik. Lišily se od sebe barvami, její oči připoutal jeden, který měl na sobě ještě lešení, byl ve fázi dodělávek.

Sluníčko lehce hladilo Janinu pokožku a kostelní zvon právě začal odbíjet pátou hodinu odpolední. Janin pohled byl stále upřený směrem na dům s lešením. Najednou se cosi nepochopitelného přihodilo a dům se začal před jejím zrakem rozpouštět, zcela zřetelně uviděla před sebou honosnou dvoupatrovou stavbu, s velikým nápisem - Vila Mirabella. Jana vstala z lavičky a šla směrem k vile, nechápala, že si nikdy této stavby nevšimla, došla až před hlavní vchod vily a aniž by tušila proč, otevřela dveře a vešla dovnitř. Ocitla se na jakési vrátnici, či recepci, alespoň tak jí to připadalo. Na háčcích za vysokým pultem bylo pověšeno několik klíčů. Vestibul byl honosně vybaven, štukové stropy, dřevěné obložení stěn a v rozích stály sochy, které připomídnaly řecké bohyně. Opodál bylo vidět točité schodiště s nádherně zdobeným kovovým zábradlím. Ze schodiště sestupovala stará žena, která poutala rudě namalovanými rty, na sobě měla saténový župan. Přidržovala se rukou zábradlí a pomalu sestupovala schod po schodu. V obličeji měla zoufalý výraz a stále volala \"Frizi, Frizi\". Zespodu schodiště vylezl bílý kocour, paní ho láskyplně vzala do náruče a odcházela zpět po schodišti nahoru. Jana hlasitě pozdravila, ale paní si jí nevšímala - ignorovala jí, chovala se jakoby tam byla sama. Jana chvíli nejistě stála a pak se vydala po schodech nahoru.
Po chvilce vystoupila do prvního patra, kde byla prostorná chodba s několika dveřmi, Jana zaklepala na nejbližší z nich. Nikdo se neozýval, zkusila to na další a opět bylo ticho, vzala za kliku a zjistila, že je všude zamčeno, chvíli stála a přemýšlela, pak se rozhodla, že bude pokračovat dál. Za okamžik byla v dalším patře, zastavila se a poslouchala, zda neuslyší nějaké hlasy. Všude však bylo ticho. Najednou si všimla, že jedny dveře jsou pootevřené, došla k nim a zaklepala, nedočkala se však odpovědi. Už se chtěla vrátit, zpozorovala ale, že se v pokoji něco hýbe, rukou strčila do dveří, a ty se lehce pootevřely. V místnosti ležel na posteli asi sedmnáctiletý, velmi hubený mladík a četl nějaký dopis. Jana opět zaklepala na pootevřené dveře, hoch však nereagoval. Chvíli váhala a pak vstoupila do místnosti, dívala se na něj, ten se ale zabýval čtením dopisu a velmi plakal. Jana přišla až k němu a lehkým dotykem mu dala najevo svojí přítomnost a soucit, mladík se však ani nepohnul, dotkla se ho opět a najednou si uvědomila, že necítí při dotyku nic, jakoby sahala do vzduchoprázdna. Znejistěla a dostala strach, v tom mladík vstal, dopis mu vypadl z ruky a pomalým pohybem padal na podlahu, Janin zrak přitáhl datum v rohu dopisu, bylo tam napsáno 1. 6. 1945. Mladík vyšel z pokoje aniž by jí věnoval pozornost a směřoval k půdním schodům, Jana jako omráčená šla za ním. Její myšlenky se pohybovaly s čím dál tím větší intenzitou, síla, která jí zaplavila, nabádala jít stále dál. Uvědomovala si, že pocit, který jí zaplavil, je už prostý strachu. Mladík otevřel půdní víko a zdolal poslední schod. Půda byla velmi rozlehlá, téměř nebylo vidět celý její prostor. Janě připadala půda spíše jako nějaký obchod. Viděla před sebou spoustu nábytku, krabice s porcelánem a velké množství štuček s látkami. Na regálech leželo mnoho párů dámských bot. Mladík se začal prohrabovat v krabicích jakoby něco hledal, ale nic ho neuspokojovalo. Otevíral jednu bednu po druhé a vyhazoval její obsah. Jana jen stála a dívala se na něj......
\"Teto, nepůjdeme už domů, maminka už určitě přišla\", zašvitořila Evička. V tom si Jana uvědomila, že kostelní zvon odbil poslední pátý úder. Lekla se, co to bylo, usnula jsem? To přece není možné,to nebyl sen! Co to teda bylo? Stále si v duchu kladla otázky, ale to už s Evičkou otevíraly dveře u výtahu a po chvilce stály před bytem sestry, ta je již s úsměvem vítala. Jana se nemínila ségře se svým dobrodružstvím svěřit, rychle se rozloučila s oběma, podívala se na hodinky zda stihne ještě autobus. Šla rychlým krokem, blížila se k pískovišti a na její lavičce uviděla sedět starého pána. Jana na chvilku zaváhala a zastavila se u něj.
\"Prosím vás mohu se na něco zeptat\", osmělila se .
\"Co potřebujete děvenko?\" ochotně odpověděl pán.
\"Nevíte co tady bylo neže postavili ty paneláky\"? nejistě se Jana zeptala.
\"No, na to vám určitě odpovím, jsem zdejší rodák, vše tady vidím svýma dětskýma očima, sem jsem chodíval s rodiči na nedělní procházky. Tady - jak všude vidíte ty králíkárny - bydleli dřív nejbohatší lidi, a tamhle jak je ten panelák s tím lešením, stála Vila Mirabella. Tam bydlel nejbohatší člověk z celého města, jenomže byl Žid a určitě víte, jak to dřív bylo. Měl čtyři dcery, všechny měly před svatbou, dokonce prý měly přichystanou výbavu. Všichni museli do transportu. Vrátil se jen jeho syn, ale krátce po válce někam zmizel\".
Janě se podlomila kolena, musela se posadit vedle pána.
\"Je vidět, že vás to vzalo\", ozval se stařík. Jana jen kývla na souhlas.....

 
Uria Sophia, 11. 11. 2010


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz