Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Děti vidí víc
Uria Sophia

Tento příběh se odehrál před mnoha lety, a já jsem po těchto letech pocítila potřebu znovu přehrát děje, které mám tam někde uvnitř sebe. Potřebu dostat je ven z toho malého a zároveň obrovského vnitřního prostoru, který tvoří lidskou psychiku.



Bylo mi necelých šest let, ještě jsem nechodila do školy, když můj otec prohlásil, že mi předem k šestým narozeninám daruje výlet do svého rodiště, kde jsem před tím nikdy nebyla. Navíc bylo na druhé straně republiky a tak překvapení bylo o to větší, když jsem se dověděla, že poletíme letadlem. V té době, kdy se tento příběh odehrává, nebylo běžné létat letadlem, bylo to spíše vyjímečné a pro mě to bylo něco velmi zvláštního. Otec velmi rád překvapoval, to jsem u něho měla nejraději, překvapoval i tím, že uměl vyprávět mistrovsky pohádky a to ještě takové, které sám vymýšlel. A tak jsem žila ve světě princezen a čarodějnic. K tomuto chystanému výletu mi slíbil, že mi ukáže, kde takové princezny bydlely, vždy jsem mu věřila a na výlet jsem se o to víc těšila.
Cestu letadlem si už nepamatuji, je to příliš dávno a zřejmě nebylo důležité, abych si právě toto pamatovala. O to víc mám v živé paměti příjezd do otcova rodiště, kdy jsme se ocitli před domkem jeho babičky, která ho vychovávala, u které vyrůstal - byla to tudíž moje prababička. Za hlavním vchodem do domku byla chodba, pak se šlo úzkým dvorkem, po pravé straně byly chlévy pro dobytek a pravá část ústila do samotného obydlí. První místnost sloužila jako kuchyň, po pravé straně byla komora, za kuchyní byl pokoj, kde se spalo. Velké tajemství pro mě skýtal poslední pokoj, kam se téměř nechodilo, bylo to takové posvátné místo. Sem mohla jen prababička, také zde spávala. Prababičce jsem asi padla do oka - snad proto, že mě viděla poprvé a udělila mi tu výsadu, že jsem do tohoto pokoje směla také. Převážnou část našeho pobytu jsem trávila zde. Pokoj připomínal spíše zámeckou komnatu, byl zde nádherný vyřezávaný nábytek, proplétané židle a křesla, sametová pohovka. Nejvíce se mi líbil sametový ubrus, který byl ukončený malinkými bambulkami. Na stěnách visely krásné olejomalby, byl zde nádherný porcelán a broušené sklo, Byl zde úplně jiný svět, který si prababička vytvořila. Vše co okolo mě bylo, si prababička vysloužila. Ve svých čtrnácti letech odešla do služby do zdejšího zámečku, byla stejně stará jako syn majitelů zámku. Údajně si jí paní domu oblíbila, přesto však byla jen služebná. A jak šel čas, prababička ve svých šestnácti letech porodila otcovu matku, mojí babičku. Ze zámku musela odejít, ale nepřišla zkrátka, šlechta jí nechala postavit domek, vybavili nábytkem a vyplatili, svého syna však poslali velmi daleko. Toto vše jsem se dověděla v dospělém věku, jako dítě jsem vstřebávala atmosféru krásy a tajemna.
Při našem pobytu mi jednoho dne otec sdělil, že se půjdeme podívat do zámečku, kde bydlely princezny, Pamatuji si, že se prababička velmi rozlobila, proč mne tam chce brát. Tenkrát jsem to nechápala. Zámeček stál na konci města, nebylo to žádné velké sídlo. Dnes bych to charakterizovala jako ohromnou vilu. Když jsme přišli k hlavní bráně, zaujalo mne klepátko. Něco takového jsem před tím neviděla. Otec mi ukazoval jak to fungovalo a já jsem stála a stále jsem klepala na dveře. Nevím jak se to otci podařilo, ale bránu otevřel a my jsme se ocitli uvnitř. Před námi se rozprostřela hala, ze které ústily dveře do různých místností. Otec otevřel jedny dveře a za nimi byla velmi velká místnost,spíš připomínala sál. Sál zel pázdnotou, byla zde pouze jedna pohovka.Na této pohovce seděla velmi krásná paní a usmívala se na mě, na sobě měla opravdu princeznovské šaty. Zatahala jsem otce za rukáv a ptala jsem se ho, zda to je ta princezna, co tu bydlí. Otec se na mě nechápavě podíval a řekl mi, že jsme tam sami. Začaly mi téct slzy - nevěřil mi.
Dveře zavřel a popošli jsme k dalším, zde byla jakási šatna, na policích ležely krásné široké klobouky s pery, byly tu vysoké šněrovací boty. Stál zde věšák a na něm visel zlatý kroucený provaz, který byl ukončen střapci. Tento provaz jsme si odnesli jako trofej z našeho výletu. Provaz jsem měla velmi dlouho, po letech se začal rozpadat a tak jsem ho vyhodila.
Náš průzkum však pokračoval. Došli jsme na konec haly, tudy se vcházelo do zahrady. Ta byla zarostlá a zpustošená a byla krytá zdmi zámečku. Procházeli jsme se zde, až jsme došli k místu, kde se kdysi nacházela kuchyně. Do ní jsme viděli rozbitým oknem, které do ní ústilo. Z dálky jsme viděli police s cínovým nádobím, různé talíře a hrnky. Byli jsme velmi zvědaví a postupovali jsme stále blíž a blíž k oknu, abychom viděli co nejvíc, najednou jsem spatřila opět tu krásnou paní, která seděla předtím na pohovce. Stála kousek od okna, jakoby nás tam nechtěla pustit a zatarasila nám cestu. V tom mne otec strhl zpět. V místech, kde jsem stála já, se prolomila shnilá prkna a s velkým hlukem padala do hluboké žumpy. Otec byl velmi bledý a stále mne pevně držel. Řekl mi, že kdybychom tam spadli, tak by nás už prý nikdy nikdo nenašel.
O krásné paní jsem se mu už nezmínila.

 
7. 12. 2010


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz