Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Mezopotámie, Sumer, Indie, Asýrie, Babylon

Starověk se datuje do doby 3000 let před naším letopočtem až do roku 476 našeho letopočtu. Mezníkem zániku starověku je zánik římské říše.



Starověk byl zlatý věk magie a mystiky. Přírodní cyklus byl považován za cosi posvátného. Mýtický význam byl přikládán přírodním úkazům: oheň, blesk, slunce, voda, vítr. Rodili se první bohové, kteří byli uctíváni, vznikaly první slavnostní rituály, zasvěcovací obřady. Lidská sexualita byla ve starověku přirozená.

V Mezopotámii a Egyptě je panovník vyvýšen ze společnosti, jsou mu přisuzovány božské atributy, někdy bývá za boha považován nebo je příbuzný boha nebo je pověřený bohem - má absolutní moc. Takové postavení panovníka je vytvořeno kněžími, kteří měli jako společenská vrstva výsadní postavení.


Byla to doba, kdy jasnovidní lidé propůjčovali svá těla, nechávali se proniknout substancí vůdčích andělských bytostí. Lidi tenkrát vedli nadsmyslové bytosti, které svůj stupeň lidství dokončili již na starém Měsíci. Fyzické tělo je produktem Země. Andělé se nemohli zjevovat bezprostředně ve fyzických lidských tělech. Jasnovidní lidé byli přístupni inspiraci z duchovních světů. Andělé inspirovali nejvýznačnější jasnovidné osobnosti této doby, a stávali se králi a kněžími, stávali se vůdčími osobnostmi egyptsko-chaldejsko-babylonské kulturní epochy (od r. 2907-747 př.n.l). Bytosti andělské, které neukončily svůj vývoj na starém Měsíci, nedosáhly tu úplného cíle lidstva, stály na nejnižším stupni luciferského vývoje, inkarnovaly se v lidských tělech a putovaly mezi ostatními lidmi jako skuteční lidé. Vypráví o nich staré legendy všech národů. Byly to hrdinové, velcí kulturní vůdcové. Byly to nadlidské postavy.
Vývoj potřebuje překážky, aby mohlo být udrženo správné tempo. Potřebuje určité zatížení. Síly spěchající kupředu mohou být zesíleny jen tím, že jsou zesíleny i síly, které jim odporují. A tuto zátěž mají za úkol dodat právě tyto bytosti.
Nejstarší sumerský mýtus, který byl zapsán na hliněné tabulky ve 3.tisíciletí před naším letopočtem, vypráví o sestupu královny nebes a země, Inanně, do podsvětí, kde vládne Ereškigal, vládkyně „Velkého dolního světa“. Chce přihlížet pohřbu Gugalanny, Ereškigalina manžela. Ereškigal ji zabije a nechá ji hnít pověšenou na kůlu. Ninšubur, věrná Inaninna pomocnice, vyplní její příkaz a přimluví se u bohů otců. Teprve Enki, bůh vod a moudrosti, vyslyší Ninšubuřinu prosbu a zachrání Inannu. Inanna však musí za sebe poslat náhradu. Pohled smrti upře na svého chotě Dumuziho. Dumuziho zachrání jeho sestra Geštinana, která navrhne, že se obětuje místo něho. Inanna rozhodne, že každý ze sourozenců stráví v podsvětí půl roku.
Příběh nám ukazuje cestu k překlenutí bolestného rozporu mezi horním a dolním světem. Smrt, oběť, rozklad, znovuzrození, vše je součástí dynamiky Velkého koloběhu přírody.
Z Mezopotámie je znám Epos o Gilgamešovi (r. 2200 př.n.l). Vypráví o putování uruckého krále za nesmrtelností - nesmrtelnost tkví v činech.
Nejjednodušší předstátní společnosti byly malé rodinné tlupy, rovnostářské skupiny, kde hlavní kvalitou vůdce byla zkušenost. Byli to lovci a sběrači jedlých plodin. Tyto družinové společnosti přetrvaly až do nástupu zemědělství.

Nejstarší zemědělci žili ve stálých vesnicích. Byly to kmeny organizované na principu příbuzenství. Rodové svazky v čele s kmenovými náčelníky byly zdokonalením kmenů. Byly ještě založeny na pokrevním příbuzenství, ale moc mělo v rukou jen pár jedinců, kteří kontrolovali dálkový obchod a nahromadili značný majetek.

Státně organizované společnosti byly mnohem rozsáhlejší než rodové svazy. Často v nich existovala města a vznikaly určité systémy písma k vedení složitých zápisů. Ranné civilizace měly centralizovanou ekonomickou a politickou organizaci, na vrcholu sociálně rozvrstvené společnosti soustředoval moc ve svých rukou nejvyšší panovník.
Se zavedením zemědělství nabíraly na rychlosti kulturní změny. Civilizace jako Egypt, Čang v Číně a sumerská v Mezopotámii byly zprvu nezávislé celky jenom s minimálními vzájemnými kontakty. Postupně se rozvíjel obchod s cennými předměty a užitečnými surovinami, a státy se staly k sobě vstřícnějšími. Kolem roku 500 př. n. l. hrály hlavní roli říše.

Výroba keramiky vedla k průlomům v technologii. Pece, které původně používali k vypalování keramiky se začaly používat k tavení kovů a odlévání nejdříve mědi a zlata, později bronzu a ještě později železa. Kolo bylo také původně pomůckou k výrobě keramiky, teprve později se uplatnilo v dopravě.

Čím měla společnost větší zdroje, tím složitější se stávala. V záplavových nížinách, kde mohlo zemědělství uživit až desítky tisíc lidí, se mohla rozvíjet města. Objevují se specializovaná povolání - řemeslníci, obchodníci, kupci, vojáci, kněží a úředníci.

Nezávislé městské státy se vyvinuly kolem r. 3 400 př.n.l. v Sumeru. Kolem r. 2 500 př.n.l. byly rozšířeny na Středním východě, ale pozbyly významu v Mezopotámii, když válečničtí panovníci začali vytvářet územní království a říše.

Křehkost prvních civilizací se ukázala ve 2. tisíciletí. Sumer zanikl jako politická jednotka krátce před r. 2 000, přestože základy jeho úspěchu byly položeny babylonským a asyrským státem, které se objevily na počátku 2.tisíciletí. Soupeření mezi těmito dvěma státy přetrvalo až do poloviny prvního tisíciletí př.n.l. Kočovní Aramejci ovládli většinu Mezopotámi.


V Asii se zhroutila kolem r. 1 700 př.n.l. vyspělá civilizace v údolí řeky Indu. Náboženství, které bylo v Indii kolem roku 2 000 př.n.l., bylo Kultem bohyně matky, Velké prapředkyně a ženských hodnot: míru, lásky, umění a ochrany přírody. Žena je kněžkou, je sexuálně otevřená a svobodná. Mezi sexualitou a duchovním životem není rozpor. Dobyvačné války neexistují. Pokrok nastává pomalu. Žena nezotročuje muže, měla vysoký sociální statut - kmen se rozmnožuje díky její plodnosti a zemědělství, které vynalezla žena.

Ranný hinduismus se opírá o Védy - zpěvy o Árjích, kteří vpadli do Indie kolem r.1500 př.n.l. Původní obyvatelstvo zotročili a promísíli se s ním. Hinduismus byl však ovlivněn také domácími drávidskými tradicemi. Hinduismus ve Védském podání sliboval člověku budoucí život v nebi, teprve od 6. stol. př.n.l. se v něm objevuje víra v karmu a ve znovuzrození, které je jádrem moderního hinduismu. Mezi materialističtěji orientovanou společností vznikaly nové sekty. Největšího úspěchu dosáhl budhismus, v nížině kolem řeky Gangy. Zakladatelem budhismu byl Siddhartha Gautama - známý jako Buddha (osvícený, probuzený). O jeho životě se toho ví málo. Základní kánon jeho učení byl sepsán teprve 400 let po jeho smrti. Od roku 260 př.n.l. pod záštitou maurského císaře Ašóka šířili misionáři budhismus po celé Indii, na Cejlon a mezi iránské kočovníky ve střední Asii. První velká budhistická střediska vznikala kolem stúp (mohyl), které dal stavět Ašóka jako schránky relikvií po Budhovi a jeho následovnících. Čínští budhisté zakládali své kláštery v horách.

Podmínky pro udržitelný městský růst byl poprve dodržen v Mezopotámii. První města a státy světa vznikaly v oblasti jižní Mezopotámie v uruckém období, 4 300 - 3 100 př.n.l., pojmenovaném po nejstarším a největším sumerském městě. V r. 2 900 př.n.l. dosáhla jeho populace 50 000 obyvatel. Státy se svými společenskými třídami, centralizovanou vládou a dobře organizovaným obchodem se staly důležitým mechanismem při kontrole záplav a při koordinaci dalších veřejných prací. Raným sumerským městům vládly chrámové komplexy a kněží zaujímali vedoucí místo ve státní organizaci. Řeky Eufrat a Tigris způsobovaly ničivé záplavy a často nečekaně měnily řečiště, což bylo vykládáno jako zásahy bohů (biblický příběh o potopě světa je sumerského původu). Kněží hlásali, že jsou schopni bohy usmířit a to jim získalo autoritu potřebnou k tomu, aby se z nich stali vládci měst. Většina sumerských měst uruckého období měla mezi 2 - 8 000 obyvatel. Uruk měl 10 000 a kolem roku 2 700 př.n.l. už asi 50 000. Většina obyvatel měst byli zemědělci, kteří každý den dojížděli na blízká pole v okolí měst. Přebytek potravy, kterou vyrobili, byl tak velký, že se uživili i sochaři, hrnčíři, kovolitci, kameníci, pekaři, sládci, tkalci.

Chrámy se staly centry redistribuce přebytků zemědělských výrobků z venkova a řemeslných výrobků, které se buď rozdávaly v rámci přídělového systému a nebo se s nimi obchodovalo, a byly směňovány za nedostatkové suroviny ze zahraničí. Tyto obchodní styky sahaly od Indie po Egypt a hrály významnou úlohu v šíření vlivu sumerské civilizace po středním východě. Zvládnout přerozdělování byl velmi složitý a náročný úkol. Zachytit všechny transakce bylo nad možnosti prosté paměti a tak kolem r. 3 400 př.n.l. vznikl systém piktograg. písma, odvozený ze staršího systému peněžních známek. Sumerská civilizace vstoupila do nové a složité fáze v raně dynastickém období (2 900 - 2 334 př.n.l.). Kolem měst vznikly mohutné obranné valy, vzrostla výroba bronzových zbraní a války se staly hlavním námětem oficiálního umění. Sumerští panovníci byli zobrazováni jak drtí nepřátele. V tomto období panovníci nechávali zapisovat své hrdinské činy, ve snaze zajistit si posmrtnou slávu. Rozdíly mezi chudými a bohatými se začaly zvětšovat a poprve se vyskytují zmínky o otroctví. Vedle panovníků z řad kněží se objevili i světští vládci. Někteří nesli titul sangu (účetní), což naznačuje, že úředníci dosáhli stejného postavení s kněžími. Jiní měli titul lugal (velký muž). Jednalo se nejspíš o vojevůdce, kteří byli původně voleni v době ohrožení, a kterým se podařilo udržet si moc trvale i po válce. Světští vládci si stavěli paláce v sousedství chrámů. Po smrti byli uloženi do hrobu s bohatou výbavou přepychových předmětů denní potřeby, a někdy i s lidskými oběťmi. Světští vládci si zajištovali svou moc prostřednictvím zákoníků. Prvním byl zákoník Urukaginy z Lagaše, vyhlášený kolem r. 2 350 př.n.l. Ve srovnání s pozdějšími mezopotámskými zákoníky byly právní kodexy Sumeru výrazně humání a jen málokdy se uchylovaly k trestu smrti.

Sumer byl napadán Elamity z pohoří Zagros a Nomády ze syrské pouště. V důsledku toho rostl válečnický duch Sumeru. Sumerský seznam králů vyjmenovává tucet městských států raně dynastického období. Města mezi sebou soupeřila o dominantní postavení. Této rivalitě učinilo konec dobytí Sumeru Elamity. Vládcové se střídali a města stále bojovala. Rozbroje vyřešil ummunský král Lugalzagesi. Kraloval jen 16 let, ale jeho vláda ukončila období nezávislých městských států. Sjednocuje Sumer a Akadskou říši (r. 2 350 př.n.l.).

Lugalzagesiho porazil ve třech těžce vybojovaných bitvách Sargon "veliký", a sjednotil národy různých etnických a kulturních identit a vytvořil tak zcela nový typ státu - říši. Na oslavu svých úspěchů založil město Akkad. Říše se zhroutila kolem r. 2 193. Obnovilo se soupeření městských států. Zmatky mezi malými státy a amorejskými nájezdy.

Asýrie se vynořila jako důležitá obchodní mocnost v 19. stol př.n.l., ale až po zmocnění se hlavního města Aššuru Amorejcem Šamši-Adatem se stala významnou územní mocností. Amorejská dynastie kolem r. 1 894 př.n.l. založila Babylon, a když r. 1 792 př.n.l. nastoupil na trůn Chammurapi, Babylon ovládal většinu Akkadu, známého následně jako Babylonie. O pět let později Chammurapi dobyl Sumer. Asýrie se dostala pod Chammurapiho nadvládu, a když dobyl poslední mezopotámskou mocnost Ešnunnu, stala se Mezopotámie náboženským a kulturním centrem. Mezopotámské hranice byly ohrožovány nájezdy kmenů z Arménie. Chetitský král napadl a vyplenil Babylon r. 1 595 př.n.l. Mezopotámie vstoupila do období temna, které trvalo skoro 200 let.

Aramejci upouští od svého kočovného způsobu života a usazují se v městských státech. Zachovali si svou identitu, jejich jazyk a písmo se kolem r. 500 př.n.l. staly společnými pro celou oblast.

V r. 853 př.n.l. se babylonští králové podřizují asyrské vojenské moci.
V r. 744 - 727 př.n.l. se ujal svrchované vlády Tiglatpilesar III. nad Babylonem. Udělal důkladnou revizi správy říše s cílem prosadit a posílit centrální moc.
Babylonský král Nabopolassar r. 626 - 605 př.n.l. povstal proti asyrské nadvládě a po deseti letech bojů vyhnal Asyřany z Babylonu.
R. 604 př.n.l. korunní princ babylonie Nabukadnezar nastoupil na trůn a obsadil veškeré území, které před tím držela Asýrie. Věnoval se upevnování impéria a okázalé přestavbě Babylonu, který odrážel slávu říše. Panoval přísně podle asyrských tradic.
Perský král Kuruš Veliký napadl Babylon r. 539 př.n.l., Babylon se vzdal bez boje a tak v tichosti ukončil tradici říše staré téměř 2 000 let.

Mezopotámská civilizace přežívala ještě po několik staletí, ale postupně upadala pod vlivem perské a později helénské kultury. Na počátku křestanství vymizela úplně.


Říše a kultura babylonská byla původně založena Šumery, nejstaršími obyvateli této země, národem neznámého původu a rasy. Tato kultura vrcholí za vlády semitských Chaldejců.
Původním, nejvyšším bohem byl El – „cíl“.
Prvním z nejvyšší trojice babylonských bohů byl An, jeho hieroglyfem byla šesticípá hvězda.
Druhým hlavním bohem byl vodní bůh Ea – Dům Vod. Byl považován za boha moudrosti a vědění. Bůh Ea – Pán Moudrosti byl považován za přímého učitele lidstva.
Dalším bohem byl Baal – Pán, vládce města.
Ninna, jedinná velká babylonská božská bytost samostatně ženská, měla pro babyloňany obrovský význam. Personifikovala tři základní idee: Lásku, mateřství, válku nebo lov. Jako bohyně lásky byla ctěna hlavně ve městě Uruku. V prastaré svatyni stál již od nepaměti její idol, před nímž její kněžky, zvané Charimati, jí obětovaly, oddávajíce se posvátné prostituci. Něha milenky, symbolizovaná holubicí a mateřská péče a láska mění milenku a matku v nebezpečí v divokou lvici, schopnou rozsápat vše co se staví na odpor jejím citům a ohrožuje klid jejího krbu.
Nemalý význam měl i bůh Šin, babylonský bůh měsíce – Osvětlovatel noci. Byl jedním z bohů čarodějů.

Stará Babylonie znala nauku o analogiích věcí hořejších a dolejších. Složitý kněžský úřad byl využíván daleko praktičtěji než v pozdějších dobách. Po stránce magické, starobabylonské čarodějnictví znalo již téměř všechny praktiky čarodejnictví užívané evropským středověkem a novověkem.

Z nesčíslného počtu démonů babylonských, kteří "tak jak tráva pokrývají zemi" (verš z textu Šurpu), zalidňují astrální svět, každé z jmen označuje nejen jednu bytost, ale celou řadu bytostí, i když je slovo míněno jednotným číslem. Dělení dle Dr. Eliáše.
1. Démoni vůbec - démoni nejrozmanitějšího druhu, kteří mohou být ještě dále rozlišováni:
a) Démoni bez speciálního určení (Alu, Gallu, Ilu).
b) Sukuby a inkubové (Lilú, Lilítu, Ardatlili).
c) Démoni nemocí (Dime - Labartum, Dikhú, Tiri, Namtar).
d) Duchové mrtvých, tj. bytosti původu lidského.
2. Ochranní duchové (strážní andělé).
3. Géniové - přechod ze světa démonů do světa bohů ( Šedú - Alad, Nirgallu, Igigi).

V Babylonu byli tři druhy kněží a 20 druhů kněžek. Hlavní kněží, zvaní Ašipu - zaklínači. Išippútú - byli zasvěceni bohu vod Eovi a měli na starosti magická očištování nebo odfluidování magických míst a nářadí. Byli to okultní lékaři, ochránci proti čarodějům a démonům. Baré – byli věštci.
Vliv babylonské magie na pozdější svět byl neobyčejně veliký. Dědictvím Babylonie je i pověstný Necronomicon.
 
Hemet Necer


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz