Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Jak může noc ovlivnit den
Vikete

V této měsíční práci bych se chtěla vrátit k jednou dnu, který bych, nebýt nočního zážitku, prožívala úplně jinak.
V noci jsem měla velmi neklidné spaní. Co se mi zdálo, už se nepamatuju. Jediným , ale zato velmi výrazným zážitkem bylo, že mě probudil uprostřed noci velmi výrazný hlas. „Smrt je za dveřmi“. Ten hlas ve mně zůstal a slyšela jsem jej ještě ráno.



Zazvonil budík, začal klasický denní kolotoč, děti se vzbudily a hned se začaly hádat. Postavila jsem vodu na čaj a přemýšlela o možném významu věty. V hlavě se mi vyrojilo spousta možných významů. Něco se mění a je to na spadnutí, počátek podzimu a umírání přírody …
Z úvah mě vyrušil pláč a křik a syn volal, že si zabodl špendlík do ruky. Myslela jsem si, že se jen píchl, a tak jsem nijak nereagovala, jen jsem se ho z kuchyně ptala kam, a najednou mě přepadla hrůza. V hlavě se mi objevila věta, která mě měla pronásledovat celý den. Přiběhla jsem do pokojíčku a zjistila, že „špendlík“ vězí celý v ruce. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která stoupla na jehlu a ta jí putovala tělem a vytáhli ji až někde v oblasti hrudníku. Syn si zabodl špendlík do levé ruky, a já, která má po ruce hned tragický scénář, jsem měla strach, aby neputoval k srdci. Věta, kterou jsem slyšela v noci, pracovala a bouřila emoce. Rychle jsem se oblékla, poprosila telefonicky kamarádku, aby omluvila dceru ve škole, zavolala si sanitku, protože jsem se bála, že bych v tomto stavu dojela tak do příkopu, oblékla se a po příjezdu sanitky jsme vyrazili na úrazovku. Cestou jsem kontrolovala Davidovi ruku, aby s ní nehýbal a volala do školy, že se zdržím. Uvnitř jsem cítila panickou hrůzu. S dětmi jsem žertovala, bavili jsme se o tom, že se aspoň projedou sanitkou a budou mít zážitek., ale věta z noci se mi usídlila v hlavě a nedopřála mi klidu.
Na úrazovce , po rentgenu a dvou hodinách čekání, nás konečně vzali, napíchali Davidovi do ruky umrtvující injekce a začali řezat. Sestřičky se chodily dívat na Davida, který statečně držel a v průběhu š´tourání se v jeho ruce stihl vypočítat všechna zvířata, která doma máme a bavil je povídáním o tom, co doma dělají s Natálkou. Na větu jsem pomalu zapomínala.
Asi po hodině mi doktor oznámil, že to nemůže najít, protože je to velice malé a velice hluboko, a že nás bude muset hospitalizovat a Davidovi to vytáhnout pod narkózou a pod rentgenem. A věta byla zpátky. Dostala jsem o Davida velký strach. Byla jsem si vědomá toho, že moje pocity jsou naprosto iracionální, ale nebylo mi to nic platné.
Přešli jsme tedy na dětské oddělení, kde nás „ ubytovali“, čekali na manžela a na čas, kdy se jim uvolní operační sál a vezmou Davida.
Přijel manžel, odvezl si Natálku a já zůstala s Davidem sama v nemocničním pokoji. Snažila jsem se působit klidně, ale moje vnitřní rozpoložení se samozřejmě přeneslo na Davida, který se začal bát. Uklidnila jsem se, když jsem se od něj dozvěděla, že bojí toho, že ho to bude bolet. Já jsem se bála o jeho život. Chvílemi jsem si připadal jako blázen, ptala jsem se sama sebe, za kterými dveřmi čeká ta smrt. Snažila jsem se racionálně se s tou větou vypořádat, ale nemělo to smysl. Napadla mě jiná věc. A to prožít si to tak, jak to je uvnitř mě se vším všudy. Strach ze smrti syna jsem přestala vnímat jako absurdní, ale jako fakt. I te´d když to píšu s odstupem, už mi to vše připadá naprosto absurdní, ale přišlo mi to jako jediné možné řešení. Zaznamenala jsem u sebe změnu vnímání světa, hodnot, ale i času.
Kolem druhé hodiny odpoledne pro něj přijeli, že ho převezou na úrazovku na operační sál. Jela jsem s nimi a čekala na chodbě před operačním sálem. Tu hodinu, co jsem tam, seděla , vstávala, přecházela a zase seděla, mi proběhla hlavou mimo jiné Hančina vizualizace na téma Jób. Kupodivu jsem necítila vztek a naštvání, jako při vizualizaci, přestože jsem si díky té větě připouštěla i myšlenku, že Davida vidím naposled. Viděla jsem před sebou ty dětské oči hledající oporu a pomoc a představovala si před očima kartu Velekněžky, snažíc se odpoutat. A situace vypadala skutečně nejistě. Čas se protahoval, doktoři neustále chodili kolem a nic neříkali a uvnitř mě ty bylo napjaté a divné. Racionálně uvažující složka já si řekne, že jde jenom o ruku, že moje prožitky byly zbytečně tragické, ale ta druhá vidí nedocenitelnou hodnotu prožitku, který mi opět pozpřevracel dosavadní vnímání světa a znovu dodal „smysl“ větě, že všechno je jinak. Navíc jsem si bytostně uvědomila, jak snadné je tvrdit a nalhávat sám sobě, kam až jsem pokročila v magii a thelemě, a jak daleko jsem od pravdy, pokud mám pocit, že svět, jak se jej držím, je v ohrožení.
Myslím, si, že zase chvilku potrvá, než se všechno usadí a možná něco pochopím a možná taky ne. Každopádně jsem byla ráda, že vnitřní boje a prožitky nejsou navenek pozorovatelné, protože čelit ten den ještě řečem typu co blbneš a vždyť jde jenom o ruku nebo ty jsi blázen, by bylo nejenom zbytečné, ale hodně zatěžující.
Větu jsem slyšela zřetelně, a jako člověk jednající často na základě intuice, jsem věřila tomu, že to k něčemu je. Čert ale ví, k čemu.
Jednu zvláštní věc jsem ještě prožila - můj život mi připadal nedůležitý.
A jen pro zajímavost – na dveřích operačního sálu bylo velkými písmy naspáno příjmení primáře – Anděl.

 
11. 10. 2011


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz