Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Židé a začátek křesťanství

Izrael - boží lid

DOMOVEM IZRAELE byla Palestina (také země Kenanejská). Je to malá země (asi velikosti Moravy a Slezska) u jihovýchodního cípu Středozemního moře mezi Egyptem a Sýrií. Její západní hranici tvoří Středozemní moře, na východě přechází v arabskou poušť. Zemí protéká od severu k jihu řeka Jordán. Prameny sbírá v pohoří Libanon a Antilibanon (nejvyšší hora Hermon), protéká Genezaretským jezerem (také Tiberiadským) a ústí do Mrtvého moře (jehož hladina je 393 metry pod hladinou středozemního moře).

Hlavním městem je Jeruzalém, ležící mezi severním cípem Mrtvého moře a mořem Středozemním na kopcích, ve výši 800 metrů. Krajina mezi Středozemním mořem a Jordánem se dělila v době Ježíšově na tři části: na jihu bylo Judsko s hlavním městem Jeruzalémem, na severu Galilea (u jezera Genezaretského), mezi oběma leželo území Samaritánů. Samaritáni byli přistěhovalci, kteří sice přijali řeč Izraele a v podstatě i jeho víru, ale poněvadž si udrželi samostatné bohoslužby (kultus), považovali je Izraelité za cizí lid, hodný opovržení. Na východ od Jordánu bylo Zajordání.
Palestinu obýval v době Ježíšově Izrael - židovský národ. Vytvořil tam dávno před Ježíšem samostatné království. To se však brzy rozdělilo na dvě části: na království Judské na jihu a Izraelské na severu. Obě ztratila samostatnost a lid byl vystěhován do zajetí. Po návratu ze zajetí nedosáhl už Izrael své trvalé politické samostatnosti a byl v Ježíšově době ovládán Římany, kteří v zemi udržovali vojenskou posádku a místodržitele, jímž byl v době Ježíšova ukřižování Pilát. Římané ponechali Izraeli náboženskou svobodu. Duchovními vůdci a představiteli lidu byly kněžské vrstvy a farizeové, přísná náboženská společnost, dodržující přesně Mojžíšův zákon a kněžská ustanovení. Přesto, že Římané pečovali o rozvoj země, nesl Izrael těžce jejich nadvládu, protože byli pohané.

IZRAEL (ŽIDOVSKÝ NÁROD) si byl v době Ježíšově vědom odlišnosti od ostatních národů a nikdy nezapomněl ani na svou politickou samostatnost. Od ostatních národů se však nelišil jen svou řečí, původem a zřízením, ale především vírou a zbožností. Neboť zvláštní víra a zbožnost učinila z Izraele samostatný národ. V jeden národ se seskupili pro víru, pro zbožnost se odlišili úzkostlivě od sousedních národů, jež zahrnovali jménem pohané. Víra a zbožnost určila také jejich řády a pořádky v soukromém a veřejném životě. Z ní vyrostly všechny zákony Izraele. Izrael tedy byl od počátku zcela náboženskou společností. Protože vyznával, že byl svolán a vyvolen Hospodinem, byl vlastně církví před církví Kristovou. Proto se také stali jeho vůdci a představiteli kněží a farizeové.

ZVLÁŠTNOSTI VÍRY A ZBOŽNOSTI IZRAELE. Od ostatních národů (pohanů), kteří věřili v mnoho bohů, se nelišil Izrael jen tím, že věřil v jediného Boha. Lišil se především tím, že Boha nalezl jinde, než kde ho hledali pohané, že od něho něco jiného očekával a jinak mu sloužil. Bohové, ve které věřili pohané, byli obvykle zosobněním tajemných přírodních sil nebo lidských schopností a dovedností. Věřili v boha slunce, bouře, ohně, v boha moře, země, úrody. Věřili v bohy a bohyně války, umění, tance, obchodu atd. Od těchto bohů, jejichž podivnou moc poznávali v přírodě a ve schopnostech nadaných lidí, očekávali pomoc k dosažení štěstí, moci, očekávali od nich ochranu svého života i své práce. Hledali v nich pomocníky. Uctívali je různými obřady a oběťmi. Při nich přinášeli bohům dary, aby odvrátili jejich hněv nebo žárlivost a získali si jejich mocnou přízeň. Uctívali je tedy především bohoslužbami (kultem), provozovanými podle přesných, často jen kněžím známých pravidel. Na všední život v rodině a v obchodech neměla však jejich zbožnost v podstatě vliv.

Jedině Izraeli bylo dáno, aby uvěřil v jediného Boha. Uvěřil, že je HOSPODIN BŮH NAD VŠÍ PŘÍRODOU a nad schopnostmi lidského ducha. Ne v přírodě a v jejích mocných silách, ale nad nimi, nad vesmírem, nad sluncem a nad bouří, nad zemí i mořem i nad lidskou moudrostí je Bůh, který to všechno stvořil a je Pánem všeho. Všechno, co je, je zde proto, že Bůh to chtěl mít. Všechno, co vidíme a poznáváme, patří tomuto Bohu jako jedinému Pánu. - Proto Izrael očekával od Boha něco jiného než pohané. Šlo mu především o to, ABY POZNAL JEHO VŮLI. Když on je Stvořitelem a Pánem všeho, musíme vědět, co nám ukládá, jaký je jeho zákon. Izrael tedy očekával především na slovo boží, které by mu objasnilo, co od člověka čeká. Proto také Bohu jinak sloužil a jinak ho uctíval než pohané. Když je Pánem všeho a všechno mu patří, nestačí ho uctívat jen obřady. Je třeba podřizovat se jeho zákonu v celém životě i v nejvšednějších záležitostech. Boha můžeme ctít jen poslušností jeho příkazů (viz druhé přikázání Desatera). A poněvadž se proti němu neustále proviňujeme, musíme znovu prosit o jeho odpuštění, moudrost a sílu k plnění jeho příkazů. I Izrael zachovával náboženské obřady a oběti, ale nechtěl jimi na Boha PŮSOBIT, nýbrž VYZNÁVAT, že vše patří jemu, a PROSIT o odpuštění, moudrost, sílu a požehnání. Proto kněží Izraele nebyli znalci tajemných kouzel, jimiž lze Boha ovlivnit, ale učiteli božího zákona a oznamovateli jeho vůle.

Zbožnost Izraele a celý jeho život byl tedy svět naprosto odlišný od zbožnosti a života pohanů. Izrael byl boží lid, kterému bylo zjeveno, že Pán nebe i země je jeho Pánem, jemuž odpovídá celým svým životem.

DĚJINY IZRAELE zaznamenávají tedy BOŽÍ SKUTKY, UDÁLOSTI, při nichž si lidé uvědomovali, že Bůh je jejich Pán, a podřizovali se jeho vůli. Jeho dějiny připomínají lidi, kteří zvěstovali boží panování a zápasili o poslušnost Bohu.

  • a) První takovou událostí v porušeném světě je podle biblického vypravování povolání ABRAHAMA A JEHO RODINY (tj. Praotců: Abrahama, Izáka a Jákoby). Na této události je důležité, že Bůh sám se ozval Abrahamovi a dal mu poznat, že je jeho Pán. Tak ho zbavil kmenové poslušnosti a povolal ho k poslušnosti svých rozkazů. Abraham Bohu uvěřil a šel, kam ho Bůh povolal. Tak začal nový způsob života, který znamenal podřizovat se Bohu a jeho vůli. Abrahamova rodina s Jákobem se dostala potom do Egypta. Tam se z rodiny stal národ, tj. Izrael, který byl nakonec nucen žit, jak poroučeli egyptští pánové.

  • b) Druhou událostí v dějinách Izraele bylo VYVEDENÍ Z EGYPTA. Stalo se to zase z božího příkazu, který byl dán Mojžíšovi. Šlo o to, aby boží lid (Izrael) mohl poslouchat Boha v plnosti života. Proto mu byl hned po osvobození vydán BOŽÍ ZÁKON (Desatero) na hoře Sinaj a Izrael byl UVEDEN DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ, tj. Do země Kananejské, nynější Palestiny.

  • c) Život v zaslíbené zemi tvoří další epochu v dějinách Izraele. Tam si měl stanovit takové životní, hospodářské a politické řády, které přísluší božímu lidu, jehož jediným Pánem je Bůh. Zpočátku pečovali o poslušnost božího zákona SOUDCI (např. Gedeon, Debora, Samson, Samuel). Potom měli nad poslušností božího zákona bdít KRÁLOVÉ a KNĚŽÍ. Jenom první tři králové - Saul, David a Šalamoun, vládli celému Izraeli. Po Šalamounově smrti se Izraelské království rozdělilo na dvě samostatné říše: na Judskou říši na jihu, s hlavním městem Jeruzalémem, a na Izraelskou říši na severu, s hlavním městem Samaří. Poněvadž králové, kněží i lid přestávali pamatovat, že jediným Pánem všeho lidu je Bůh, a začali přestupovat jeho zákon, nechal Bůh vystoupit PROROKY, aby králům i lidu, Boha připomínali. Nejznámější proroci: Nátan, Eliáš, Elizeus, Amos, Ozeáš a Jeremiáš. Zápas proroků o poslušnost božího zákona tvoří nejpohnutější období dějin Izraele.

  • d) Králové i lid neuposlechli napomínání proroků, a tak dochází k dalšímu období: K PÁDU IZRAELE. Roku 722 před Kristem byla Asyřany zničena severní Izraelská říše. Lid byl vystěhován do zajetí, kde zanikl a na jeho místo byli nastěhováni pohané. Jejich zbytkem byli Samaritáni, kteří sice přijali víru Izraele, ale s lidem nesplynuli. Roku 586 před Kristem byla zničena Babyloňany jižní Judská říše. Jeruzalém byl zbořen a lid odveden do zajetí. Tam však dal Bůh vystoupit jiným prorokům (nejznámější z nich je Ezechiel). Ti vysvětlovali, že žalostný pád Izraele není vinou nepřátel, ale je výsledkem neposlušnosti králů, kněží a lidu, kteří se zpronevěřili božímu zákonu. Je to tedy boží soud a trest. Hlavní poselství však bylo, že Bůh neopustí, co započal. Jeho soud má pomoci k vzpamatování Izraele. Lidu, který se obrátí k Bohu, splní Bůh své zaslíbení a použije si ho k požehnání celého světa.

  • e) Zbytek Izraele se mohl vrátit do vlasti. Po NÁVRATU ZE ZAJETÍ nastává poslední období dějin Izraele. Izrael už neměl politickou samostatnost a byl výhradně náboženským společenstvím. Znovu zbudoval chrám a zřídil bohoslužby. I v té době mu dával Bůh proroky (nejznámější z nich: Aggeus, Abakuk, Zachariáš a Malachiáš). Byla to doba očekávání, že Bůh splní svá zaslíbení. Učiní to prostřednictvím svého služebníka, kterého lid nazýval Mesiáš (tj. Pomazaný boží), což je totéž jako z řečtiny pocházející slovo Kristus. Ten ukončí dobu očekávání a přípravy a ustanoví boží vládu a obnoví boží lid.

    Dějiny Izraele začínají tedy tím, že se Bůh ozval lidem, utvořil Izrael a dal mu svůj zákon, aby se podle něho řídil. Dějiny Izraele jsou naplněny očekáváním, že Bůh dokoná své dílo a pošle Mesiáše, tj. Spasitele, který zde znovu ustanoví boží lid k požehnání celého světa.


    Palestina v době Ježíšově

    V době Ježíšově patřila Palestina k římskému impériu a byla spravována ze středomořského města Cesareje prostřednictvím prokurátorů. Vnitřní záležitosti Židů měla na starosti velerada, určitý druh senátu, která se skládá výlučně ze židovských kněží a jiných vysokých židovských osobností. Předsedal ji velekněz. Toto rozdělení moci bylo zvláštním ústupkem Židům a výrazem vážnosti, které se v římské říši těšili.

    Ze šesti milionů Židů tehdejší doby žili více než čtyři miliony v diaspoře, rozptýleni v četných obcích středomořských měst. V synagogách těchto měst začali kázat apoštolové, v první radě Pavel. Prvotní církev si v tomto prostředí vytvářela první znaky a symboly. Židy mezi sebou vzájemně spojovala hluboká náboženská víra. Tato víra jim pomáhala, aby si v prostředí ovládaném pohanstvím, uchovali svou vlastní identitu, nezávisle na současné kultuře a běžném životě. Židé byli přesvědčeni o tom, že jsou vlastníci Božího zjevení, a považovali se za vyvolený národ. Toto přesvědčení propůjčovalo každému jednotlivému Židovi hluboký pocit vzájemné sounáležitosti.

    Židovské náboženství zastávalo teokratickou doktrínu, která spočívala na myšlence monoteistického Božího království. Na rozdíl od pohanů, nepodřizovali Židé své přesvědčení politice, nýbrž ve vše h oblastech života aplikovali předpisy svého náboženství. V centru této monoteistické víry stálo zaslíbení mesiáše. V době Kristově nabyla představa mesiáše především politického významu: byl očekáván národní hrdina, který osvobodí Izrael z římské poroby. Toto pojetí bylo převzato i v radikálních, separatistických kruzích. Tak nás Josephus Flavius ve VÁLCE ŽIDOVSKÉ zpravuje o násilném potlačení židovského povstání v Masadě. Ve zbožných židovských kruzích, mezi „pravými Izraelity“, bylo čekání na mesiáše ostatně vždy nábožensky zabarveno.

    Uvnitř židovské společnosti byly dvě strany, farizeové a saduceové. Zastávali různé názory ve výkladu zákona a postoje k nežidovské kultuře a způsobu života. V tehdejší Palestině byly dva politické proudy. Jeden se odvolával na národní charakter židovského náboženství a považoval nezávislost za předpoklad zákonného provádění kultu. Pro druhý proud nehrálo roli, kdo má politickou moc, pokud se nekladly překážky provádění kultu a aplikaci zákona. „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

    Ve středu židovské obce stála synagoga. Byla vedena většinou starším Židem, zběhlým v liturgických otázkách. Naproti tomu pro občanskoprávní záležitosti tu byla rada starších. Tento správní a právní systém byl římským státem tolerován a uznáván. Židé odváděli roční poplatky chrámu v Jeruzalémě a když to umožňovaly okolnosti, putovali o velkých náboženských svátcích do Svatého města.

    Protože byli Židé v diaspoře rozptýleni do různých koutů země, nevyhnutelně se v některých oblastech přizpůsobovali společnosti ve které žili. To se týkalo například KOINÉ , všeobecně rozšířené lidové řečtiny. Již v době Kristově byla bible v Alexandrii, kde existovala velká židovská kolonie, přeložena do řečtiny. Tato SEPTUAGINTA byla první biblí raného křesťanství. Převážně ve velkých městech a obchodních centrech se židovské obce v diaspoře stavěly k řecko-římské kultuře s jistou otevřeností. Dařilo se jim dokonce získat nové stoupence, ačkoliv se často setkávaly s podezíráním a odmítáním v důsledku nároku svého náboženství na jedinečnost a výlučnost. Na otevřené lidi působila hlubokým dojmem jejich představa Boha, jednoduché slavnostní obřady a vysoké pojetí morálky.

    Na křesťanství, které vzešlo ze židovství, mělo toto prostředí v počátcích vývoje zjevný vliv. Židovská diaspora je zároveň vzorem zeměpisného rozšíření prvotního křesťanství - první křesťanské misie zpravidla sledovaly cesty předznamenané již židovskými obcemi.

    Zpočátku nepovažovali Židé ani pohané křesťanství na konkurenci, nýbrž za jednu z mnoha existujících sekt. Přesto však už v dobách apoštola Pavla byli vystavováni vážným nebezpečím, až pronásledováním. Pro Římany zůstávalo židovské náboženství jedním z mnoha národních náboženství, zatímco náboženství křesťanů od prvního okamžiku překračovalo všechny hranice a považovalo se za jediné pravé a univerzální náboženství - znamenalo tak pro impérium nepřijatelné ohrožení-


    Spor mezi Židy

    Ježíš zemřel, ačkoliv Pilát na něm nenalezl žádnou vinu. Židovští žalobci nehledali spravedlivost, ale smrt člověka, o němž nemohli říct nic špatného. Když apoštolové oznamovali Ježíšovo zmrtvýchvstání, Boží čin, který ještě jednou potvrzoval Ježíšovo poslání, změnili sice mnozí svoje smýšlení - Skutky apoštolské mluví asi o třech tisících lidí, kteří přijali po Petrově svatodušním kázání křest, ale Velerada přesto zakázala kazatelům brát jméno odsouzeného do úst a brzy přikročila k prvním uvězněním. K nejzarytějším protivníkům Ježíšových učedníků patřil také farizej Pavel, než jej zcela proměnilo ohromující setkání se Zmrtvýchvstalým na cestě do Damašku. Od té doby pocházel maloasijskými a řeckými městy a nejprve se pokoušel přesvědčit tamější Židy, že svědectví Písma potvrzuje, že Ježíš je Mesiáš. To ovšem nebylo snadné. To ovšem nebylo snadné. O úspěchu jeho činnosti svědčí dopis korintským křesťanům: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem strávil jako trosečník na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí u pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími:.

    Jeho osud je jakýmsi zrcadlem pronásledování. Všude, kde byl Ježíš prohlašován za Mesiáše, došlo k rozštěpení mezi návštěvníky synagogy - zkušenost, o níž se zmínil Ježíš v Matoušově evangeliu: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni. A nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“. Rozsah nepokojů mezi Židy můžeme vytušit z místa v Suetoniově životopisu císaře Klaudia, napsaném kolem roku 120: Císař „vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje“.


    Nenáviděni Římany

    Situace se změnila roku 70, kdy Římané dobyli po dvouletém obléhání Jeruzalém. Trestem za povstání nebyly jen četné popravy, Židé museli mimo to opustit svá města v Judsku a odejít do diaspory po celé římské říši, nenáviděni Římany. Pád Jeruzaléma nepřinesl křesťanům žádnou úlevu, zažili již poprvé zášť nastávajícího pronásledování státem. Když v roce 63 shořel Řím, tušili obyvatelé Města, že žhářem je císař, protože krátce předtím vyjádřil úmysl Řím zcela přestavět. Hrozila vzpoura. Tacitus o tom podává zprávu:

    „Aby zamezil řečem, označil Nero za viníky jiné a uvalil ty nejvybranější tresty na ty, kteří, nenáviděni pro své hanebné činy, byli lidem nazýváni křesťany. Muž, od něhož toto jméno pochází, Kristus, byl popraven za Tiberiovy vlády z podnětu prokurátora Pontia Pilata …
    Nejprve byli uvězněni ti, kteří se přiznali, pak bylo na základě jejich přiznání obviněno množství lidí ani ne tak ze žhářství, jako z nenávistného postoje k lidskému pokolení. A když šli na smrt, udělal se s nimi jistý žert, totiž, že byli zašiti do kůží divokých zvířat a byli roztrháni psy. Nebo přibiti na kříž byli určeni ke smrti ohněm, když sloužili na sklonku dne jako noční osvětlení."
  •  
    Mila
    

    (c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz