Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Quo vadis, Thelema?
Chiah

O thelémských sporech a o tom, co nechceme vidět


Motto:
Dělej, co ty chceš, ať je cele zákon.

Před pár dny jsem dočetla úvodku s názvem Its An Ill Wind That Bloweth... (česky asi Nedobrý vítr se pozvedá...) ve Starfiru vol.I/No.5. Článek je podepsaný jenom jako Redakce. Velmi hezky navazuje na poslední řádky článku mého předchozího. Ten, kdo by měl Thelému reprezentovat nejvíc a prohlašuje sám sebe za Crowleyho dědice a následovníka (t.j Kalifát anóbrž O.T.O.) je vlastně jenom správcem crowleyánského muzea a Thelémě dělá spíše ostudu. Pánové z tohoto kalifornského řádu nemají zasvěcení do odpovídajících stupňů, nic vlastního netvoří, nejsou průzkumníky, na Crowleyho ani na nikoho jiného nenavázali. Pochopitelně že na vedoucí pozici by redakce raději dosadila T.O.T.O., čili Tyfónský O.T.O., což je řád, jejž do své smrti vedl Kenneth Grant, ale když se tak mrknu kolem a okolo, obávám se, že by mohli mít pravdu. Protože jinak - krom publikace vysvětlujících článků - nikdo nic nedělá. Dámy (i pánové, budou-li chtít), máme vynikající možnost!



Tyfónská redakce vyčítá Kalifátu, že nemá stupně zasvěcení, souběžně s tím ale vyčítá Kalifátu i to, že se drží staroaeonského rozdělení řádu do zasvěcovacích stupňů. Tak s tím si obavy dělat nemusíme, tady jsme, my holky a sem tam kluk z M.O.Th., spíše přešly na stranu chaosmagiků.
Zmatek v hierarchiích je vcelku typický pro dnešní dobu, která na jedné straně hierarchie udržuje, jinde se snaží je bořit. Vezměme si takovou obyčejnou firmu: Sice je jasné, kdo je šéf a kdo je podřízený a kdo podřízený podřízeného, ale na teambuilding do hospody jdou všichni a ještě by si tam měli potykat.
Theléma je na rozcestí, bloudí v temném věku a rozplývá se v populárních tezích a stravitelných konceptech, kdy chaosmagick je jeden z nich. Pravda! Je lepší mít stravitelný koncept než nemít koncept žádný. Je lepší každý den vyložit karty a očarovat někoho ze svých blízkých, než se jenom nechat smýkat osudem po školní výuce a zájmových organizacích svých dětí, po smejčení a piplání svého příbytku a po rodinných oslavách, plkání s kamarádkami /kamarády, po tzv. běžných denních starostech nebo po pracovních povinnostech, tedy vlastně záležitostech, v nichž si neumíme udělat pořádek. A něco mi tak nějak poslední dobou potutelně našeptává, že tato tendence narůstá a nebezpečí úplné ztráty kontroly nad svým osudem je každý týden o kousek větší. a víc mu podléháme.
Říkám podléháme, a myslím tím všichni.
Jsme míň koncentrovaní, máme víc zájmů, víc potřeb - všechny ty pěkné věcičky okolo a blýskavé radůstky jsou tak oslnivé, tak žádoucí, a tolik tam musíme jít, tolik je to nutné, tolik vlastně chceme být na dvou místech souběžně, tolik chceme prožívat právě toto. Tolik na nás osud tlačí.
A propos, osud... To, co teď napíši, není z mé hlavy, ale je to dobrá inspirace a nemohu se nepodělit. Oves hluchý se latinsky jmenuje avena fatua. Fatua tedy značí česky hluchý. Není vám to blízké ke slovu fatum, tj. osud? Pak by nám nás název traviny varoval před hluchostí, protože hluší k podnětům vyšším propadnou nezvratně osudu. Arci, to není špatné si zapamatovat.
Tak jsem se dívala minulé dny na to, jak mými bližními to osudové Kolo Štěstěny smýká, sotva se drží a plápolají kdesi na okraji, prstíky v křeči, jak je ta rychlost vířícího kola tlačí ven, do prázdného prostoru... A najednou toto. Za inspiraci dík, však on ví, komu to je.
Byli jsme na tom před deseti lety jako teď a před dvaceti jako před deseti? Už jenom z logiky věci se mi chce odpovědět, že ne. Ale tož to jsem zvědavá, kde budeme za deset let. To tady máme hnedle, ani se neotočíme.
Teda jestli křečovitě nevisíme na krajíčku toho kola.



Výklad,
aneb O zákonech, které jsou neúprosné


Motto:
Láska je zákon, láska pod vůlí.

Podívejme se na věc ještě z jiné, osobnější strany: Theléma je nauka vycházející z dvojnosti, dyády. Vše jsoucí má dva póly, protože podstatou světa je právě řečená dvoupólovost, temná a světlá stránka, dobro a zlo, viditelnost a skrytost. Právě reagováním na temnou, nezjevenou stránku bytí se Thelema stává proměnlivou a nevypočitatelnou: Cesta, která působí slibně, se může po čase jevit jako bezvýchodná, nikam nevedoucí. Schopnost Thelémy přijímat podněty z mimovědomých oblastí, ji činí přizpůsobivou, ale taky nesrozumitelnou.
No jo, ale přijmout podnět neznamená nechat se jím pohltit! Úplně stačí, když budeme vědět, že se to nebo ono děje, a nemusíme si to za každou cenu vyzkoušet! Oblast nevědomí, odkud Thelema čerpá inspiraci, je totiž kolektivní, ale my, jakožto individua, si je překládáme osobně, protože to zatím jinak neumíme. (Př.: Chceme být zvláštní svými zájmy a koníčky ne proto, abychom se vymykali, ale abychom se začlenili – být zvláštní se přece nosí).
A tak nás to kolektivní čím dál víc žere.
A žere nás o to víc, že se nechceme poddat. Mám přece právo být svobodným individuem, že? A tak se pokoušíme Thelému zkonzumovat, protože nám přijde, že v nekonzumní podobě se po nás moc chce: to mám všechno přečíst – já nemám čas, a určitě mi to půjde bez toho; psát si magický deník? - to mne nebaví, ale na nic to nepotřebuji. Za podobným jednáním je představa cíle, který získám zadarmo; když se prodává tolik instantních věcí, proč by nebyla instantní i Theléma, že. Jindy za ním může být obyčejný vzdor: já nechci, já neeeeechci; to by nebylo moje tohle dělat (jaj! to je oblíbené moderní zaklínadlo, hned si ho zařaďte do repertoáru; když někde řeknete „to není moje“, nedá se přece nic namítnout!), já se v tom necítím; Theléma má mnoho vzdorovitých žáků. A jindy to prostě dělat nebudeme, protože to nedělají ani ostatní. Další důvody, proč něco nedělat, vás jistě napadnou na základě pozorování thelemického okolí).
Úvahu jsem záměrně začala thelemickou větou Láska je zákon... Protože odmítání je všechno jen ne láska, a když to není láska (Agapé), není to ani vůle (Theléma). Boj individuálního s kolektivním třeba napoví.


Dovětek

Ave,

pochopitelně mi synchronně chodí nové i staronové informace, až když jsem článek dokončila.
Popisovaný jev vzpomínal tuším San už ve velmi dávném vydání Revue Horus. Nazýval je tam venezianismem a popisoval touto větou: Když se to boží stalo zbožím. Vrátíte-li se k článku v jednom z prvních Horů, najdete podrobnosti.
Velmi pěkně také vysvětluje Stern v Mystice západu nebo v Psychoanalytickém výkladu Bible: Naše já je zpředmětněno, zvěcněno, tj. není subjektem, leč stává se předmětem, pochopitelně obchodovatelným, protože prodej je základem zvěcnění. Vše musí jít koupit. Zvěcnělému Já se prodává styl: Nábytek si nekoupíme proto, že je drahý nebo pěkný nebo kvalitní, ale protože je stylový. Abychom dokázali platnost své individuality, musíme mít styl - proto ono zaklínadlototo není moje nebo já to tak necítím.
Problematika mi nepřijde až tak lehká na pochopení, raději proto doplňuji.

 
Kunkovice a Brno, červen 2012


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz