Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Středověké duchovní a náboženské systémy

Středověk, především jeho počátek, bylo dobou rozmachu mnoha náboženských proudů i časem bohatého duchovního života. Jednotlivé vznikající proudy spolu soupeřily a tento boj trvá mnohdy až dodnes.

Druidové

Keltští kněží, představitelé velmi starého a vysoce esoterního náboženského kultu. Keltové obývali území nynější Francie, část Španělska a severní Itálie, Belgie, Holandska a část Německa. Dávní Keltové měli četné vědomosti o léčivých účincích rostlin, kamenů i míst v přírodě kde se usazovali nebo vykonávali posvátné rituály a obřady. Síla. kterou používali vystupuje ze Země, stromů a skal. Umí pracovat ze živly a principem Velké Matky. Jejich uctívání bohyň, které měli stejné postavení jako bohové mělo vliv na považování si keltských žen, které byli jak kněžky, bojovnice tak i matky. Zvláště jejich víra v jednotu člověka a přírody byla klíčová.Vrstva kněžích tzv. Druidů v jejich společnosti znala trénink těla i ducha, který přinášel vnitřní harmonii. Hluboké pochopení pochodů přírody se pak uplatňovalo v jejich filozofii, která by se dala shrnout asi takto. Člověk neexistuje mimo dění v přírodě, existuje zde jen na krátko ve svém životě do kterého přichází zrozením, tudíž vypadává z jednoty a vlastním úsilím se tam znovu navrací. V roce 61 n.l. římská armáda zaútočila na Druidskou pevnost ve Valesu. Římané potlačili druidismus v Gálii a Británii. V Irsku druidismus přetrval až do vítězství křesťanství.


Římský Starověk

Římský starověký svět se v mnoha směrech podobal dnešnímu západnímu světu. Pokrok vědy a úpadek tradičního náboženství vyvolaly růst zájmu o okultismus k znepokojení jak konservativců, tak racionalistů. Vědecký duch, kterým bylo prodchnuto myšlení ranných Řeků, nedokázal uspokojit lidské potřeby. Důvěra v získávání vědění racionální cestou proto od 2. stol. n. l. mizí. Stejně jako dnes, vzkvétaly tehdy podivné sekty a kulty. Vzrůstal zájem o magii, rostla víra v čarodějnictví, léčitelství, kouzla a talismany a ve vývoj jedince prostřednictvím meditace a změny stavu vědomí. Vzdělanci byli silně zaujati astrologií, která také v poslední době přitahuje pozornost stále většího počtu vzdělaných lidí. Po určitou dobu se očekával příchod nového Zlatého věku. Se stejnou vírou se setkáváme dnes u těch, kteří hovoří o příchodu věku Vodnáře. Můžeme rovněž najít paralely mezi dnešním spiritualismem a klasickou teurgií.

Antický svět s respektem pohlížel na starší východní civilizace, které se staly přístupné západnímu vykořisťování. Alexandr Veliký dobil Sýrii, Egypt, Mezopotámii a Persii. Před svou smrtí v roce 323 př. n. l. dorazil do Indie. Po něm Východ ovládly řecké dynastie a později Římané. Do západního světa začala proudit orientální náboženství, magie a astrologie, a to hlavně přes hellénistický a římský Egypt: „Všechny řeky – Asýrie, Babylónie, Anatólie, Persie, Judeje – se v Egyptě slily a z Egypta zaplavily ostatní zemi.“

Římský svět prodělal tutéž neuspokojivou zkušenost jak s racionalismem, tak s ortodoxním náboženstvím jako novověký západní svět. Řecké racionální a agnostické filosofie přinesly lidem úzkost, protože změnily bohy v abstraktní bytosti, vzdálené problémům pozemského života. Zasely pochyby o existenci bohů a vůbec o tom, zda je možné s jistotou zodpovědět základní otázky života. Veřejné uctívání olympských bohů a zemědělské rituály byly stále považovány za základ struktury státu a byly pravidelně vykonávány stejně, jako se dnes slouží bohoslužby v chrámech a synagogách. I když bohové ještě stále nabádali k ryzí oddanosti, jejich vláda v období několika století před Kristem postupně slábla. Zdálo se, že proti válkám, revolucím a nepokojům jsou bohové bezmocní.

Hrály zde roli I jiné faktory, které souvisely především se životem průměrného Římana. Nezávislá města a státy pohltil Řím, což vedlo k tomu, že se jednotlivec stal ještě menší rybkou v mnohem větším rybníku. Urbanisace odřízla mnoho lidí od venkova a jeho ustáleného způsobu života včetně náboženství. Vzrůstající sociální a fyzická mobilita, kosmopolitanismus a slábnutí rodinných pout přispěly k pocitu vykořeněnosti, úzkosti a k tomu, čemu se dnes říká krize identity. Tedy k situaci, kdy mnoho lidí nad otázkami, kdo jsou, kam patří a jaké jsou jejich role, pociťuje nejistotu.

Výsledkem byl hlad po osobnějším, přímočařejším a určitějším vztahu k božství, než jaký nabízely státní kulty. Rostl zájem o neoficiální a osobní cesty k pravdě, spasení a vnitřnímu pocitu bezpečí. Tomuto požadavku vyhovovala nová náboženství, mysteriózní kulty, esoterické skupiny a lidé „zázračných“ schopností – svatí muži, proroci, mudrci, léčitelé, mágové a astrologové. Někteří z nich se těšili oficiální podpoře, ale nadměrný výskyt těchto samozvaných odborníků na tajemno nevyhnutelně narážel na nedůvěru úřadů a nelibost ze strany konservativců. Neoficiální skupinky byly považovány protispolečenské, obtížně kontrolovatelné, státu nebezpečné a mnohé z nich nesly dvojí stigma – novoty a cizáctví.

Myšlení přelomu tisíciletí bylo velkou měrou ovlivněno výskytem myslitelů, učenců, mágů, svatých mužů a divotvůrců, jako:

Zoroaster – perský mág
Osthanes -cca 480
Phytagoras, Platón a jiní odcházeli na východ a do Egypta, aby se tam naučili magii a po svém návratu ji tajně vyučovali.
Epimenides – básník a zázrakodějec cca 600 př. n. l.
Orfeus – thrácký básník, pěvec a legendární hráč na lyru.
Empedoklés – sicilský Řek +433 př.n.l.
Apollonius – 1.stol n.l. pythagorejský mudrc

Tito pak inspirovali výru v objevování „svého pravého já“, v reinkarnaci a stěhování duší. Magické schopnosti pronikat do nefyzikálních forem existence, proměňování se ve zvířata, bleskurychlé přemisťování se z místa na místo a schopnost vidět události vzdálené stovky kilometrů podpořily ideu lidského já jako něčeho, co je schopno opouštět tělo a ožít po smrti, co oplývá magickou mocí a co je skutečně nebo potenciálně božské.


Mystéria

Početné nábožensko-magické kulty a skupiny věnovaly velké úsilí tomu, aby objevily skutečnou identitu a způsoby, jak se stát božským. Nejvýraznějšími z nich byla mysteriózní náboženství, která dosáhla největšího vlivu v prvním století našeho letopočtu. Podrobnosti o těchto mystériích, která vrcholila ohromným emocionálním zážitkem, během něhož se zasvěcenec ztotožnil se svým bohem, zřídkakdy pronikly k nezasvěceným. Zasvěcenec byl „znovuzrozen“, oproštěn od svého zvířecího nižšího já, které ho poutalo k zemi. Zvítězil tak nad smrtí a byl si jist šťastnou nesmrtelností. Svou krizi identity vyřešil tak, že našel identitu věčnou. Tohoto vrcholu se dosahovalo pomocí jak magického, sílu vyvolávajícího účinku dramatického rituálu, tak náboženské oddanosti bohům.
Nejznámějšími mystérii byly slavnosti na počest bohyně Démétér v Eleuzíně poblíž Athén. Vznikly ze zemědělských rituálů plodnosti a dochovaly až do sklonku 4.stol. n. l. Augustus a několik dalších císařů byli v Eleuzíně zasvěceni, stejně jako Apollónios z Tyany. Císař Gallienus se po zasvěcení natolik ztotožnil s eleuzínskou bohyní, že se na své mince nechal vyobrazit jako žena, Augusta Galliena. Nejposvátnější eleuzínské rituály údajně obsahovaly „svatý sňatek“, po němž bylo oznámeno, že bohyně porodila svaté dítě.říkalo se rovněž, že nejvyšším symbolem, který býval zasvěceným odhalován, byl „zelený kukuřičný klas sklizený za ticha“.
V magických kultech plodnosti mají svůj původ také mystéria na počest Dionýsa, Mithry, Kybely a Attida a rovněž Isidy a Osirida. K přípravě a vyvolání vrcholné extatické zkušenosti se využívaly půsty, zaříkávání, modlitby, rozjímání nad symboly, křest vodou nebo polívání býčí krví, sebemrskačství, mučení a jiné zkoušky. Například Mithrovy svatyně byly v podzemí a kandidáti pro zasvěcení museli najít cestu ven skrze spletité tmavé chodby za světlem.
Orfické hnutí, nazvané podle Orfea, vyznávalo, že v člověku je božská jiskra, která je v těle uvězněna jako v hrobce. Cesty k osvobození božského já od dalšího převtělování v pozemské formy spatřovali v askezi a vegetariánství. Stoická škola, založená kolem roku 300 př. n. l. Zénónem, podnítila vývoj magie. Její vyznavači věřili, že vesmír je řízen jedinou nejvyšší silou, ať už ji nazveme Diem, Přírodou nebo Osudem, která prostupuje vše, co existuje, včetně člověka. Magie je rovněž panteistická a magik hledá cestu k zázračné síle obsažené ve všech jevech – v písmenech a číslicích, planetách a hvězdách, rostlinách a kamenech, kovech, ohni a vodě, kostech a krvi a především v sobě samém.


Gnose

Také gnostické sekty východního Středozemí věřily v existenci božské jiskry uvězněné v těle a ve zlém světě hmoty. Už na zemi se však může osvobodit ze svého zajetí a plně tak realizovat svůj božský potenciál. Prostředkem k uvolnění je gnosis neboli spásné poznání. Gnosis je „poznání dosažitelné srdcem“, nikoliv rozumem. Lze jí dosáhnout pomocí meditativních vizí, v nichž je odhalována pravda.. Gnosis je v podstatě poznání své pravé identity. Podle systému Alexandrijce Valentína, který v 2. stol. n. l. vyučoval v Římě, je gnosis odhalována zasvěcenci jeho andělem stážným, který ho doprovází po celý život a který je jeho pravým božským já. Tato myšlenka znovu vystupuje do popředí v době novověkého oživení magie. Gnostické učení v sobě zahrnuje hermetismus, křesťanství, mysterijní tradice, učení Pythagora a Platona a myšlenky starého Orientu (perské, syrské a židovské). Bylo rozšířeno mezi křesťany ve II.– III. stol.n.l., ale již v době před Kristem existovaly četné pohanské gnostické sekty. Asi nejvýznamějším gnostikem byl Simon Magnus (Šimon Mág) – Samaritán z I.stol.n.l., křesťany označen za odpůrce církve a prvního kacíře.

Hermetismus

Potenciální božství člověka je ústředním tématem Hermetiky, řeckých textů se silně gnostickým zabarvením, které byly sepsány v Egyptě během prvních staletí našeho letopočtu:

Pokud se neučiníš rovným Bohu, nebudeš moci Boha pochopit, protože podobné je chápáno podobným. Vyjdi ze svého těla a rozprostři se k nesmírné velikosti, překonej všechen čas a staň se Věčností, jentak pochopíš Boha… Zahrň v sobě počitky ze všech stvořených věcí, z vody a ohně, suchého a mokrého, buď zároveň všude, na moři, na souši i na nebi, buď najednou nezrozeným i v lůně, mladým i starým, mrtvým i mimo smrt, a pokud dovedeš všechny tyto věci obsáhnout ve své mysli, doby a místa a látky, kvality a kvantity, pak porozumíš Bohu. (Empedolklés fragment 117,Early Greek Philosophy – John Burnet)

Tohle je přesvědčivé tvrzení o cíli vyšší magie a zároveň jedna z jejích základních technik: opuštění těla a rozšíření vědomí v představivosti a meditacích, extázích a vizích. Hermetika měla velký vliv na renesanční magii a následně na novověké oživení magie. Texty obsahují zjevení připisovaná různým božstvům, ale hlavně Hermovi Trismegistovi neboli Třikrát mocnému, mýtickému mudrci, který byl ztotožňován s Thovtem, egyptským bohem moudrosti a magie. V řecko-egyptských papyrech z období 100 až 500 n.l. se myšlenky gnostické a hermetické promíchaly s mnohými myšlenkami z oblasti nižší magie. V Egyptě se v době kolem Krista zrodila také alchymie, která se z pokusu uměle vyrobit zlato změnila v hledání spásy a božské síly. Alchymie se pak stala jednou z hlavních větví západní magie.


Novoplatonismus

Až do prvních století po Kristovi se obecně přijímal názor, že Vesmír se skládá z devíti, někdy z deseti sfér, uspořádaných podobně jako slupky cibule. Vnější slupka byla sférou Boha jakožto prvotního hybatele. Pod ní byly postupně sféry hvězd, slunce, měsíce a planet a nakonec nehybná Země v samotném středu. S touto představou byla spjata hierarchie stupňů s nejvyšším nebo jediným Bohem na vrcholu, která postupovala přes nižší bohy a hvězdy, planety a démony k člověku, zvířatům, rostlinám a neživým objektům na Zemi. Sféry tak tvořily žebřík, po kterém se člověk mohl vyšplhat až k Bohu. Mohl takto učinit, protože byl mikrokosmem či „malým světem“, malou kopií Boha a Vesmíru, tedy makrokosmu neboli „velkého světa“, obsahujícího v sobě všechny roviny bytí. Tento názor na Vesmír, který dominoval v západním světě až do 17.stol., byl pro magii životně důležitý. Podle tohoto názoru všechno, co existuje, v sobě obsahuje božskou energii, která může být magicky využita. Člověk mohl tedy vystoupit k vyšším královstvím – tak jako šamani v dřívějších dobách vstupovali na nebesa – a nakonec získat nejvyšší moc.
Hierarchický Vesmír byl základem novoplatonismu. Toto učení bylo intelektuálním výrazem pohanského odporu vůči křesťanství, i když samotné křesťanství také ovlivnilo. Jeho zakladatelem byl mystik Plótínos (205 až 270 n.l.), který nesnášel gnosticismus a zatracoval magii jako účinné, ale egotistické zneužití moci. Avšak někteří z jeho následovníků, včetně Iamblicha (+330 n.l.) a Prokla (410 až 485 n.l.), měli pro gnostické ideje a magické obřady mnohem více pochopení. Proklos, který vyučoval v Athénách, byl kouzelníkem a věštcem, dovedl přivolat déšť a vyznal se v teurgii.


Teurgie

Na rozdíl od teologie čili „povídání o bozích“ znamená teurgie „působení na bohy“. Toto slovo patrně vytvořil mocný kouzelník Julián Chaldejský (2.stol. n.l.), který prý v roce 173 n.l. způsobil zázrak v podobě hromobití a bouře, která zachránila římské vojáky pod vedením Marka Aurelia před záhubou. Církev tento zázrak připsala modlitbám křesťanským vojákům z Dvanácté legie. Julián napsal řecky báseň Chaldejští věštci, ve které smíchal materiály z řeckých egyptských židovských , syrských, babylónských a perských zdrojů. Tato báseň se stala biblí teurgie a Iamblichos a Proklos k ní napsali komentáře. Dochovaly se z ní jen fragmenty.
Jedním ze způsobů, kterým teurgikové komunikovali s božstvím, bylo uvedení lidského média do transu. V tomto médiu uvěznili boha či ducha, který potom promlouval jeho ústy. Iamblichos tvrdil, že nejlepšími médii jsou mladí a spíše prostomyslní lidé, což se shoduje s pozdějšími zkušenostmi v této oblasti. K některým ze zvláštních jevů, které jsou spojovány s dnešními spiritualistickými transmédii, také docházelo během teurgických seancí, včetně levitace média, přítomnosti tajuplného světla, vyrušování zlými nebo zlomyslnými duchy, kteří se zmocní média a snaží se narušit seanci. Cílem teurgie byla spása prostřednictvím spojení s božstvím.


Náboženství Starověkého Říma

Římské kulty byly převzaty od jiných národů, avšak základ je řecký. Hlavními bohy byli původně řečtí bohové, opatření římskými jmény. Kromě toho každá domácnost uctívala své vlastní domácí bůžky (larés a penátés) a každý měl svého osobního ochranného ducha, génia. Náboženská tolerance se šířila i na božstva okolních národů, např. egyptskou Isis a perského Mithru. Bohové byli uklidňováni obětmi, pán každého domu činil oběti bohům na ochranu své rodiny a římský císař působyl jako nejvyšší kněz, což vedlo k jeho zbožnění.

Přestože Římané považovali magii za cizácký import, ve skutečnosti byla rovněž součástí jejich tradičního náboženství. Většina jejich náboženských obřadů se soustředila na obětování. Obětování bylo darem bohům, ale zároveň to byl magický způsob, jak si určitého boha zavázat, aby udělal něco, co by jinak udělat nemusel. Pevně se věřilo, že obětování své plody musí přinést. Pokud je nepřineslo, vždy to bylo možné vysvětlit tím, že obětování nebylo provedeno náležitým způsobem. Obětující kněz řekl bohu „do ut des“ „Dávám ti, abys dal“. A pak pravil: „Staň se macte touto obětí“. Macte zřejmě znamená „mocnější“ nebo „vyšší“. Moc vyžaduje uznání. Aby někdo mohl přikazovat, musí někdo jiný poslouchat, a tak jako kněz potřeboval boha, bůh zase potřeboval kněze. Každý z nich měl své místo náležitém řádu věcí, který přinášení obětí napomáhalo udržet.

Magické prvky náboženství vystupují zřetelněji vždy ve chvílích ohrožení. V roce 217 př.n.l. se římská říše ocitla v kritickém boji s Kartágem. Samotný Řím byl tehdy ohrožen Hanibalem, který přes Alpy vpadl do Itálie. V této tísnivé situaci se senát uchýlil k Sibyliným knihám, sbírce věšteb a pravidel k odvracení pohrom, které byly uloženy v Jovově chrámu. Následovalo prohlášení, že obětování bohu války Martovi nebylo náležitě provedeno a že se má provést znovu, tentokrát ve větším rozsahu. Venuši měl být zasvěcen chrám, Jovovi měly být věnovány hry a „posvátná zřídla“ a na počest dvanácti olympských bohů se mělo slavit lectisternium.

Lectisternium byla veřejná hostina, jejímiž čestnými hosty byli bohové. Ti se hostiny účastnili v podobě svých soch, které byly pohodlně usazeny na pohovkách, a bylo jim podáváno jídlo. „Posvátné zřídlo“ bylo obětování veškerého dobytka, ovcí, prasat, a koz, narozených v březnu a dubnu, Jovovi.
Tato oběť byla ovšem slíbena tomuto bohu pouze za předpokladu, že zajistí bezpečnost římské republiky na dalších pět let.

Když Hannibal u Kann v roce 216 smetl římskou armádu, napětí v římě bylo tak velké, že senát sáhl k lidské oběti. Znovu prostudoval Sibyliny knihy, načež „galský muž a žena a řecký muž a žena byli pohřbeni zaživa na Dobytčím trhu, místě obezděném kamenem“. Byl to extrémní případ expiatia, jak Římané způsobu znovunastolení náležitého vztahu mezi lidmi a tajemnými silami ovládajícími svět, když byl tento vztah narušen. Jakákoli neobvyklá a znepokojivá událost – počínaje sovou houkající o půlnoci či narozením dítěte se šesti prsty na nohou přes počasí netypické pro dané období a konče zatměním slunce a porážkou v bitvě – dokazovala, že náležitý pořádek věcí byl narušen a že k nápravě je zapotřebí přiměřeného expiatia.

Důležitou roli hrála magie také ve způsobu, jak se lidé vypořádávali se smrtí. V Itálii a v Egyptě bylo zvykem pomocí magie zajistit mrtvým šťastný život po smrti tak, že byli zobrazováni v hrobkách. V etruských hrobkách pocházejících z období kolem 600 až 400 let př.n.l. jsou mrtví zobrazeni, jak si užívají radostí ráje. Za stejným účelem se na římské sarkofágy z raných staletí našeho letopočtu zobrazovaly různé mýty a symboly. Například bohyně měsíce Seléné přistupuje ke spícímu Endymiónovi symbolizujícímu lidskou duši, která se v okamžiku jejího objetí probudí ze spánku smrti. Variace na stejné téma zahrnují příběhy o Erótovi a Psýché, Péleovi aThetidě a Bakchovi a Ariadně. Tyto příběhy se mění na příběhy lásky boha ke smrtelnici. Na některých sarkofázích se objevuje vítězství Bakchovo(římský název pro Dionýsa). Boha jedoucího ve svém voze doprovázejí tančící menády, satyrové a divoká zvířata. Tento výjev ukazoval erotické i duchovní radosti ráje, do něhož duše vstoupí po smrti. Římané kladli na hroby květiny, zvláště růže, jako symbol obnoveného života. Když si jeden z hrdinů Petroniova Satyrikonu objednává hrobku, žádá kameníka, aby ho vytesal i se psem u nohou. Dále žádá nádoby s parfémy a výjevy všech zápasů tehdy známého gladiátora, aby mu bylo kameníkovou laskavostí „popřáno žít i po smrti“.


Judaismus

Judaismus je jedno z nejstarších náboženských hnutí. Je to Židovské náboženství, které je úzce spjato s dějinami hebrejských kmenů. Vzešlo z mosaismu, což je Mojžíšovské náboženství , které je v podstatě zprostředkovaným staroegyptským monoteismem. Judaistické pojetí boha Jahva („ten, který Je“ nebo „ten, který tvoří) je velmi specifické. Je to bůh absolutně spravedlivý, ale přísně trestající, který není neomylný, neboť „litoval, že stvořil člověka na zemi, a bolest měl v srdci“, je dokonce krutý a pomstychtivý a je především bohem židů. V židovském náboženství je kladen silný důraz na rituál a přísné předpisy, které se týkají prakticky všech lidských činností a jeho obsah je především etický. Z judaismu se vyvinulo křesťanství, Ježíš nepřišel jeho zákony rušit, nýbrž naplnit. Poměr judaismu k osobě Ježíše Krista je však zcela záporný.


Křesťanství

Na počátku 30 let n.l. za vlády císaře Tibéria, se v Plaestině, obydlené převážně židovským obyvatelstvem a kontrolované od roku 63 př.n.l. římany, zrodilo nové náboženství. Křesťanství bylo zpočátku jen jedním z několika východních kultů, které svým zasvěceným slibovalo objevení pravé identity, spásu a šťastný život po smrti. Příčilo se především konzervativcům, protože křesťané byli od samého počátku vůči nekřesťanům netolerantní, pohrdali pohanskými bohy a římským státním náboženstvím, které považovali za nástroj ďábla. Překroucené zprávy o jejich názorech a obřadech přispívaly k dojmu, že křesťané jsou protispolečenští a anarchističtí. Protože se křesťanští muži a ženy oslovovali bratře a sestro, měli společné bohoslužby a vyměňovali si polibek míru, byli nařčeni z oddávání se promiskuitním a incestním orgiím. Kolovaly pověsti, že během mše křesťané obětují dítě, jedí jeho tělo a pijí jeho krev. Primitivní představy , že za nešťastnými událostmi musí stát něčí nekalé úmysly, vedlo k tomu, že se na křesťany svalovala zodpovědnost za epidemie a pohromy. Ironií osudu se stalo, že tentýž instinkt vedl později křesťany ke stejným pomluvám vůči kacířům, Židům a čarodějnicím.

Extatická a vizionářská zkušenost hrála v raném křesťanství stejně důležitou roli jako v konkurenčních pohanských kultech. Sedm týdnů po ukřižování se skupina Ježíšových žáků, jež čítala stovku lidí, sešla v Jeruzalémě v den židovského svátku letnic. „ Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázali se jim jakoby náhodou ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden, všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“. Shromáždil se žasnoucí dav a svatý Petr musel vysvětlovat, že křesťané nejsou opilí. Zdůraznil, že na opilství je příliš brzy a že příčinou jejich chování je to, že jsou naplněni božskou silou.

Později se přístup církve změnil. Není snadné jednat s lidmi přesvědčenými, že jsou Božími chrámy. Věrohodnost náboženského nadšení se špatně rozpoznává. Čím víc se církev rozrůstala a čím organizovanější a výkonnější se stávala, tím víc se extatické proroctví, mluvení jazyky a projevy nezvyklých psychických schopností stávaly podezřelejšími. Mohly být známkou svatosti nebo také něčeho úplně jiného. Ve středověku už byly považovány za důkaz posedlosti ďáblem.

Zakladatelem, či spíše klíčovou postavou, křesťanství byl Ježíš Kristus, dle tradice se narodil v Betlémě cca v roce 4 př.n.l., jehož předchůdcem byl sv. Jan Křtitel. Základ jeho učení tvořila myšlenka o vítězství nebeského království v němž lidé dosáhnou spásy. Vyzýval k pokání a změně smýšlení (desatero přikázání). Získal několik věrných stoupenců, které zplnomocnil kázat – APOŠTOLOVÉ. Duchovní představitelé judaismu, které Ježíš kritizoval kvůli jejich obřadnickým praktikám, v něm však viděli heretika, rozkolníka a kacíře). Mezi lety 30 – 33 n.l. byl Ježíš v Jeruzalémě zajat a rada židovských kněží (synedrion) prosadila u římského prokurátora Pontia Piláta jeho odsouzení na smrt. Ježíš byl ukřižován na Jeruzalémské Golgotě. Jeho smrt byla mezi věřícími jako počátek nové, závěrečné éry dějin pozemského života, po jehož skonání nastane kýžené vítězství nebeského království, říše Boží. Apoštolové pokračovali v šíření Ježíšova učení, jejich misijní činnost pokryla římskou říši, nejvíce na asijském území. Právě zde vznikaly nejstarší křesťanské komunity. První existovala v Jeruzalémě, kde musela čelit pronásledování Judaistů. Křesťanská obec v syrské (nyní turecké) Antiochii, sloužila jako největší misijní středisko, odtud podnikal své cesty po východním Středomoří apoštol Pavel. Mezi zakladatele Křesťanské komunity v Římě patřil apoštol Petr (kolem roku 60 n.l.) Již ranné křesťanské obce byly budovány jako organizace v čele s duchoví autoritou tzv. Apoštolské posloupnosti jejímž znamením bylo, že nadřízená duchovní autorita vkládala ruce na nově ustanoveného kněze, čímž mu symbolicky předávala pověření samotného Krista. Předpokládalo se, že duchovní budou získávat pro křesťanství další stoupence a v případě nezbytí položí za víru (po vzoru Krista) život. Křesťany vedle judaistů tvrdě perzekuovala i římská moc. Což vyústilo v podpálení Říma v r.64 n.l. a ke krvavé lázni v aréně (DOPLNIT Z KNÍŽKY). Křesťanská církev už od apoštolských dob směřovala k hierarchickému uspořádání. Ve II.století se prosadil monarchický episkopát (biskup). Svatou knihu křesťanů tvoří Bible. Větší část Bible tvoří Starý zákon, což jsou posvátné, autoritativní a památné židovské texty. Nový zákon líčí působení Ježíše Krista, skutky apoštolů a zahrnuje spisy některých z nich. Z prostředí malých křesťanských komunit se nové náboženství v prostorách římského Středomoří rychle šířilo a jeho monoteismus se prosazoval na úkor tradičního antického polyteismu. V křesťanských symbolech se zobrazovaly charakteristické rysy pohanství: žehnací gesto křesťanského biskupa znamenalo původně požehnání a ochranu slunce, Za narozeniny slunce o zimním slunovratu byl pokládán dvacátý pátý prosinec, který byl také dnem Mithrových narozenin. Ve čtvrtém století církev ustanovila tento den jako den vánoční, patrně proto, že mnoho křesťanů bylo v tento den zvyklých slavit slavnosti slunce. V celé Evropě se staly pohanské slavnosti a zvyky (měli povzbudit plodnost a blahobyt) součástí křesťanského roku, Panna Maria převzala rysy pohanských bohyň plodnosti.


Islám

Islám je monoteistický. Je to jedno z nejrozšířenějších světových náboženství. Islám znamená pokoru před boží – Alláhovou – mocí. Jeho přívrženci zvaní muslimové věří v existenci jediného boha, jehož prorokem je Muhamed, narozen v roce 570 n.l. v Mekkce. Základním požadavkem Islámu je poslušnost vůči Alláhovým přikázáním, tak jak stojí ve svaté knize – koránu. Islám je jak náboženství, tak životní styl. Nejoddanější muslimové nedokážou pochopit, že se víra nemusí odrážet ve všech aspektech každodenního lidského života. Nejdůležitějším pojmem Islámu je sharia, životní cesta řízená bohem. Zahrnuje jak dogma, tak praxi a je založena na koránu a sunně(cestě), jak je zapsána v haddith (tradici). Pro každého věřícího muslima platí pět povinností či přikázání:
1) předříkávat vyznání víry (shadada),
2) uctívat (salat) Alláha pětkrát denně v určené hodiny
3) postit se během ramadánu, svatého měsíce, kdy byl napsán korán,
4) dávat nejméně čtyřicetinu svého platu jako almužnu (zakat) a darovat určitou část svého majetku charitě,
5) jednou za život vykonat pouť do Mekky a vyplnit obřady ve svatyni Kaabě.
Navíc je zakázáno hrát, pít alkohol a jíst vepřové maso. Věřící muslimové pevně dodržují pět pilířů víry:
1) je pouze jediný bůh
2) jeho poslové jsou andělé
3) existovalo mnoho proroků, avšak poselství je jediné (Adam byl první, Ježíš byl další a Mohamed je posledním a největším prorokem)
4) je jen jeden soud, kdy lidé budou vzkříšeni a posláni buď na nebesa nebo do pekla
5) lidstvo je odpovědno za své činy.


Časová osa

asi 4 př.n.l. – Pravděpodobné datum narození Ježíše Krista, někdy se uvádí 7 př. n.l.
asi 29 n.l. – Pravděpodobné datum ukřižování Ježíše.
asi 40 n.l. – V řeckém Korintu založena jedna z prvních církví.
asi 65 n.l. – Objevuje se Evangelium svatého Marka, první křesťanské evangelium.
asi 250 n.l. – Císař Decius zastavuje perzekuci křesťanů; křesťanští mučedníci jsou svatořečeni.
313 n.l. – Edikt milánský; císař Konstantin Veliký vydává dekret o toleranci křesťanství v celé římské říši.
314 n.l. – Koncil v Arles; první velký koncil západního křesťanství.
325 n.l. – Koncil v Nikaji ustavil základy křesťanského učení.
337 n.l. – Císař Konstantin Veliký přestoupil na smrtelné posteli ke křesťanství.
342-343 n.l. – Koncil v Sardice zuznává (ustavuje) papeže.
391 n.l. – Císař Theodosius zakázal pohanské rituály po celé říší římské a zavřel kostely pohanských bohů.
484-519 n.l. – První schizma mezi západní (římskou) a východní (později pravoslavnou) křesťanskou církví.
496 n.l. – Frankové konvertují ke křesťanství spolu s pokřtěním krále Clovise.
570 n.l. - Narození prroroka Mohameda v Mekkce. Počátek konverze španělských Vizigótů ke křesťanství.
590 n.l. – Langobardi ze severní Itálie začínají konvertovat ke křesťanství.
590 n.l. – Papež Jiří I. začíná reformovat římskou církev a její úřady.
597 n.l. – Svatý Augustýn začíná, na příkaz papeže, misii do Anglie.
610 n.l. – Tradiční datum prvního zjevení Alláha Mohamedovi.
622 n.l. – Hegira, Mohamedova mise z Mekky do Metiny, začíná muslimkou éru.
asi 625 n.l. – Mohamed začíná diktovat korán.
asi 632 n.l. – Po smrti Mohameda prorok Abu-Bakr, jeho tchán, vedl muslimy jako první kalífa („následník“) a angažoval se ve válečném dobývání.
635-642 n.l. – Muslimové podnikají výboje do Egypta, Sýrie a Persie; Jeruzalém dobyt v roce 638.
664 n.l. – V synodu ve Withby je kelktský kostel vysvědcen jako křesťanský, řízený Římem.
asi 860 n.l. – Bratří Konstantin (Cyril) a Metoděj pokřešťanšťují jižní slovany; Cyril je podle tradice původcem slovanského písma Cyrilice.
asi 940 n.l. – Křesťanyzace oblasti dnešního Maďarska.
asi 960 n.l. – Hora Athos v Řecku se stává jako první klášterním centrem.
asi 965 n.l. – Svatý Dunstan nařídil anglickému kléru dodržování celibátu. Křesťanyzace Dánska a Polska.





Použitá literatura

Dějiny Magie - Richard Cavendish
Lexikon Magie - Milan Nakonečný
Magie v historii, teorii a praxi - Milan Nakonečný
Lexikon náboženství - Franz Koenig
Gnose - Matoušek
Velká obrazová všeobecná encyklopedie (Svojtka & Co)
Všeobecná encyklopedie Diderot
Encyklopedický slovník (Odeon)
Dějiny ranného Křesťanství - Vouga
Pohané a křesťané v době temna
Encyklopedie náboženství
Tajné dějiny Evropy - Bohumil Vurm
 
H.&J.


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz