Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Chiah: Prvá vize v týdnu Temného Slunce

V druhém Chrámu dělám poctivě vstupní rituál. Je to možná nadlouho poslední návštěva druhého Chrámu, tak se snažím zrekapitulovat dosavadní návštěvy, nic nezapomenout, být přesná... Vše se daří, na konci rituálu posílám vnější já do vnějšího světa - je to jakési černé mytágo, které bude muset zastávat moji roli, ale z příběhu vize vím, že jednou začne samo sebe hledat. Opuštěné, tak jako je opuštěný každý pozemský člověk, který hledá svou podstatu v nepřátelských vyšších světech, bude zpívat a přinášet poselství jiným o nekonečné cestě vzhůru... Já sama, ztotožněná jako obvykle s mlhavou Chiah, vystupuji velikou trhlinou mezi světy do volného prostoru.



Nejprve prostoru dávám podobu, určuji jeho bezhraničnost, tvořím jeho rozlehlost a pokouším se uvědomit si, jaké přírodní zákony mu automaticky přikládám - a tak se v něm zračím. Pak čekám, co se mi nabídne. Kromě proplétajících se dvojností nemám nejprv zásadní zážitky. Udržet pozornost na neustálém spojování a rozpojování protikladů, na jejich funkci, hranicích, je ale vyčerpávající. Prostor ztrácí své hranice, není žádné dole a nahoře, protože tyto pojmy jsou jenom lidskými kategoriemi..., stejně jako se ztrácí smysl plynutí času mezi dvěma póly. Vše může jít tam i zpátky, všechny směry jsou logické a možné. A prostor je nekonečný a cokoli lidského v něm nemá místo, a při prvním pokusu o proniknutí bude rozdrceno vlastním děsem. Znovu vidím Lucifera v podobě smaragdu, jak letí shůry vstříc temné těžké hmotě, kde přežije statisíce let, nebesy zcela zapomenut.
Hledám hranice lidského vesmíru - dávali jsme jim vždy podobu Stromu života, hledám proto Strom života. Dostávám se nad něj a zírám odkudsi z Ketheru nebo možná i kousek nad Ketherem do hlubiny pod sebou jako dávná Sofia-Logos-Chokmah... Chiah. Světlo se ztrácí kdesi v hlubinách, kam předtím padal Lucifer. (Je to v mém osobním předtím, protože vize nemá čas, jen sled výjevů věčnosti; a ani sledu by nebylo, kdyby mysl uměla promítat děje souběžně). Ani zdaleka nevidím všechny světy, Malkuth je zcela ztracený Tam Dole, na jiné spadne jen lehký odraz jasného bílého světla z bezhraničného Nic. Je to nezvyklý pohled, prožívám jej zcela poprvé. Rozeznávám tváře andělů ze druhých dvou sefirot... co to tam dělají? Všichni velebí boha!!! Napadá mne, proč to dělají a hned přichází odpověď, že jinak nemají nic na práci.
Nepřipadám si na tomto místě jako bůh, jen jsem se přišla podívat a kousek vize mi byl dovolen vlastním omezujícím člověčenstvím.
Se změnou hudebního doprovodu se přesouvám pod Strom života, spíše lehce před něj. Tuto vizi už jsem jednou měla, čekám, zda se bude opakovat. Ale místo struktury Stromu života vidím obrovský kovový žebřík, jehož studený kov cítím v rukou, ač se jej nedržím. Příčle jsou daleko od sebe, dál, než kam dosáhne jeden člověk, dva lidé, tři lidé, stojící si na ramenou. Na pozadí žebříku začne vystupovat obrovské kolo. Vidím je celé, ač vím, že jeho vršku nedohlédnu. Kolo se pohybuje v černobílém světě světla a stínu. Slyším jeho skřípání, vzdechy bytostí, které jsou jím unášeny, a jakési šplouchání, jak se dole noří do splašků tohoto světa. Šerým prostorem se line jejich zápach. Podoba pomalu se otáčejícího kola vyvolává neutrální pocit a přece dojem hnusu. Fascinovaně zírám a až pozdě mne napadne, že jsem měla hledat strážce tohoto místa, kde se splétají osudy bytostí na hmotě závislých, padlých. Musím se tam jít podívat, říkám si a hledám žebřík. Ale čím blíž se k němu dostávám, tím víc je poznat, že žebřík začíná až mnoho metrů nad zemí, dvacet, třicet, šedesát. Bezradně hledím na jeho konec. Here is no escape, říká mi k tomu text skladby.
Člověk je uvězněn na své zemi a nemůže přirozenými prostředky dál. Bohové jsou zapomnětliví, nestarají se o nás. Vidím cestu nahoru a vím, že mne na ni někdo zvedne. Druhá Já, mlhavé mytágo původního Já, které odešlo průrvou v Chrámu do volného prostoru, spojené s nepochopitelnou silou cizího Universa nového aeonu. Předobraz všech vyšších Já, magických self, které bude vzývat jiné bohy, než ty zapomnětlivé.

 
Crám II., Kunkovice 10. 9. 2012


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz