Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
15. - 18. století

Pozdní středověk, počátek novověku - renesance, baroko, rokoko

V 15.-16. století se obyvatelstvo Evropy nalézá ve stavu značné rozkolísanosti, ztrátě dosavadních jistot ve všech oblastech života. Situaci v Evropě ovlivnilo rozšíření moru, expanze osmanských Turků na Balkán a stoletá válka. V pozdním středověku stagnoval rozmach městského hospodářství. K zániku mnoha obcí došlo i vlivem morové epidemie.

Neutěšený stav církve na počátku 15. století, která se utápěla ve svých problémech a neplnila své poslání, vyvolal touhu po nápravě. Ať už ze strany církevních vzdělanců, kacířských sekt, či šlechty a měšťanstva. V této době dochází k překladům bible do národních jazyků. Používání národního jazyka a upuštění od latiny mělo velký význam pro Jana Viklefa. Tento oxfordský profesor logiky a teologie zastával pro církev nepohodlný politický názor. Zorganizoval skupinu kněží, kteří jeho dílo hlásali anglicky. Spisy a myšlenky Viklefovy studenti odnášeli do Čech. Počátkem 15. století byly Čechy poznamenány společenským a kulturním napětím. Toto napětí bylo velmi citelné právě na univerzitě, která byla rozdělena na různé skupiny. Centrem dění se stala Betlémská kaple, kde kázal od roku 1402 Jan Hus. /Jan Hus byl upálen v Kostnici 6.7.1415/.


Renesance

Historické období renesance je datováno zhruba mezi polovinu 14. a konec 16. století. Renesance vznikla v italských městských státech a postupně pronikla do celé Evropy. Dochází k prudkému vzestupu věd a umění pod vlivem antiky. K šíření humanistických myšlenek přispěl vynález knihtisku učiněný kolem roku 1450 Němcem Johannem Gutenbergem. V tomto období se nalézají postavy, které realizují nové rysy člověka: umělec, humanista, notář, právník, architekt, kteří zastávají také významné funkce v městských radách a jejich spisy mají výrazný vliv na politiku a veškeré dění. Filosof této doby na sebe bere podobu mága, astrologa a vědce. S návratem k antickým filosofům se v renesanci rozvíjí rétorika, změnila se podoba bádání. Renesanční člověk byl nepokojným badatelem a experimentátorem ve všech oblastech jako Leon Battista Alberti nebo Leonardo da Vinci, hledačem skrytých pravd a tajemství jako Ficino, mágem jako Cornelius Agrippa, lékařem těla jako Paracelsus, objevitelem jako Giordano Bruno. Renesance je také dobou náboženského schizmatu a boje katolické církve proti všem.

Nejtemnější stránkou dějin tohoto období je víra v ďábla. Pronásledování čarodějnic si vyžádalo množství obětí. Znalosti venkovských žen napomáhaly k domněnkám, že jsou ve spojení s ďáblem. Církev zkoumala kouzla a magii za účelem nabytí zisku a moci. Nevěřit v čarodějnictví bylo velkým kacířstvím. Lidé byli děšeni hrůznými pověrami, živelnými pohromami a zjeveními. Teorie o vlivu zlých duchů, ďáblově moci a čarodějnictví rostly. Démonomanii se oddávali i lidé nejzbožnější, doktoři, profesoři, kněží i příslušníci panujících rodů. V pozdním středověku byly tvary astrologie, nektomantie a kabalistiky stále hmatatelnější. Církev se připravila veřejně definovat tvar ďábla. Tomáš Akvinský byl přesvědčen o moci černého umění a magie jako o ďáblových silách. Mnohé řády neměly dostatek prostředků a tak se začaly zabývat alchymií v takovém rozměru, že papež Jan XXII. zakázal alchymii zvláštní bulou roku 1317. Tajné vědy se velmi rozmohly. Učenci zabývající se zoologií, lékařstvím, botanikou a anatomií byli bez milosti upalováni. Duševní choroby byly definovány jako ďábelská posedlost. Církevní inkvizice dovedla velmi dobře využít všeobecné víry v ďábla k odstranění nepohodlných osob.

V letech 1420-1498 bylo španělskou „Svatou inkvizicí“ upáleno na osm tisíc osob. Ke krutému pronásledování čarodějnictví docházelo zejména v l6. století a zachvátilo katolické i protestantské země. V tomto století dochází k největšímu kontrastu vědy a pověry. Na jedné straně vědecké poznatky Kopernika, Keplera a Newtona, na druhé straně rozsáhlé procesy s obviněnými z čarodějnictví. Významným učencem, který proslul pronásledováním čarodějnic je i Jean Bodin (1530-1596). Významný francouzský právník. Je autorem inkvizičního kompendia De la démonomanie des sociers (1580 lat., 1581 něm.). Zapálenost pronásledovatelů čarodějnic vede k domněnce, že se jedná o nevědomou nenávist a agresi vůči ženám, vzniklou dlouhodobým potlačováním sexu. Pravděpodobně se jednalo i o určitý konkurenční boj dvorních lékařů vůči ženám léčitelkám-kořenářkám. Obviněné ženy jsou vyslýchány o svých pohlavních stycích s ďáblem. Metodické pokyny k těmto výslechům poskytuje dílo, které sepsali dva dominikáni, Kladivo na čarodějnice. Hon na čarodějnice byl především iniciován vydáním bully papeže Innocence VIII. roku 1484. Touto bulou byl vyhlášen zločin magie, který tragicky poznamenal osud mnoha lidí. Papežova bula a Kladivo na čarodějnice vyvolaly nejstrašnější běsnění inkvizice v pronásledování čarodějnic. Hlavním cílem honu na čarodějnice bylo bezezbytku zlikvidovat pohanství. V 16. století vyšla najevo existence kouzelníků, kteří se nazývali benandanti. Jednalo se o severoitalské okultní hnutí, v jehož učení přetrvávaly zbytky starověkých plodnostních kultů. Sami o sobě tvrdili, že jsou dobrými kouzelníky a že bojují proti čarodějům (stregoni) a léčí jejich oběti. Benandanti pořádali čtyřikrát do roka tajná noční shromáždění, během nichž údajně opouštěli fyzická těla, aby bojovali s čaroději a démony. Jejich vítězství má zajistit hojnou úrodu. Poslední velký inkviziční proces s benandanty byl v roce 1644.

V letech 1470 – 1490 dochází především k rozvoji přírodní filosofie, jejím střediskem je Florencie.

Významným učencem této doby je Marsilio Ficino (1433-1499). Překládal do italštiny Platónova díla a alchymické texty. Zasloužil se o šíření hermetické literatury – spisů připisovaných Hermu Trismegistovi – mezi soudobými učenci a filosofy. Roku 1503 vydal v Benátkách soubor neoplatónských spisů. Tyto spisy zapůsobily na hraběte Giovanniho Pico della Mirandolu. Ve svých dílech kladl důraz na osobní zkušenost a magii pokládal za nejvznešenější ze všech přírodních věd. Prokázal velkou odvahu a lidskost, když vyzval celou církev a chtěl jí dokázat, že rovněž židovská víra je projevem božího ducha.

Jedním z nejučenějších, nejvýraznějších a největších filosofů renesance je Giordano Bruno (1548-1600). Italský dominikán, později pro kacířství z řádu vyobcován. Byl činný na mnoha evropských univerzitách. Návrat přes Prahu do Benátek se mu stal osudný. Nakonec byl sedm let vězněný ikvizicí a upálen jako „kníže kacířů“. V rámci svého bytostně uznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích) byl silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem a tímto se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. Zabýval se mimo jiné studiem hermetických textů a kabalou. Podle Giordana Bruna je materie matkou všech věcí, která je její duše a tak má podíl na duši světa. O přirozené magii napsal dílo De magia Physica, v němž navázal na esoterismus starého Egypta. V díle Sigilli sigillorum chválí vysokou úroveň egyptské magie, rozlišuje magii božskou, spirituální a přirozenou. Magie je založena na znalosti sympatií a antipatií mezi věcmi a na určitých mohutnostech duše člověka, která je pudová a intelektuální současně, a tak je poutána současně k přírodě i k bohu.

Další velkou osobností této doby byl Thomas Campanella (1568-1639), autor utopie Sluneční stát. Tento dominikán studoval kabalu. Byl obžalován, že studuje teologii s pomocí ďábla. Zapletl se do politického spiknutí a odešel do Paříže. Zde žil pod ochranou kardinála Richelieua..

Renesanční Itálie má také klasika přírodní magie, učence, teoretika fyziognomie. Tímto je Gianbattista della Porta (1538 – 1615), který proslul také dílem Magia naturalis (1589). Toto dílo obsahuje množství nejrůznějších receptů založených na magických účincích přírodnin. Obsahuje i předpis na čarodějnickou mast. Popisuje účinky magických rostlin. Zabýval se také teorií korespondencí a signatur.

O rozkvět vysoké magie v době renesance se zasloužil opat Trithemius (1462-1516, vl. jménem Johannes von Hardenberg). Jeho žáky byli Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim a Theoprastus Paracelsus von Hohenheim. Známé jsou jeho spisy Antipalus maleficiorum (Varování před černokněžnictvím, 1508) a Steganographia (1499). Poslední dílo je věnováno tajnému písmu. Antipalus odsuzuje čarodějnictví. Jeho dalším dílem je esoterický spis De septem secondeis (1545). Další spisy jsou věnovány přírodní filosofii, geomantii, spagyrii a talismanické magii.

Významným učencem byl lékař a filosof Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim (1486-1535), byl také největším znalcem okultních nauk své doby. Procestoval celou západní Evropu. Přednášel o magii a kabale na mnoha významných místech. Byl označen za kacíře a čaroděje a musel často měnit místo pobytu. Na cestách ho doprovázel Johannes Wierus (1515-1588), který vystupoval proti pronásledování čarodějnic inkvizicí. Za spis De incertudine et vanitate scientiarum (1530, O nejistotě a lichosti věd) se mu dostalo obvinění, že pohrdá vědeckým poznáním. Jeho největším dílem je De occulta philosophia (1510). První svazek je věnován magii, třem světům, z nichž mágové čerpají své síly, vlastnostem živlů, duchu světa, analogiím, signaturám a dalším tématům. Druhý svazek pojednává o kabalistických základech magie a jejích astrologických souvztažnostech, třetí je věnována zejména ceremoniální magii.

Alchymista, lékař a mág Paracelsus (vlastním jménem Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493-1541) zaujímal na svých přednáškách tvrdý kritický postoj k současné medicíně a filosofii, tvrdil, že alchymie nemá vyrábět zlato, ale léky, nemá zušlechťovat kovy, ale člověka. Svým vystoupením vyvolal prudký odpor v lékařských kruzích a byl nucen stále cestovat. Jeho základní tezí je, že člověk je svět v malém, věřil v univerzální přírodní magii. Často vycházel z lidového přírodního léčitelství. Tvrdí se, že dokázal léčit i ty nejhorší choroby jako mor a lepru. I dnes je mnohými považován za zakladatele moderního lékařství. Psal knihy pro veřejnost a tyto se těšily všeobecné oblibě.

V Lyonu roku 1532 vydává světský kněz, bývalý františkán a poté lékař Francois Rabelais svého „Pentagruela“. Nejzajímavější z jeho knih je však román Gargantua, kde se mimo jiné zmiňuje o Thelémském opatství, které hlavní hrdina po vítězství v boji postavil za odměnu pro své pomocníky. Hlavním rysem Rabelaisových knih je kritika scholastiky a její zastánkyně Sorbonny.

V roce 1527 se v Londýně narodil uznávaný anglický učenec John Dee. Žil v rušné době bojů protestantů a katolíků a působil jako astrologický poradce královny Alžběty I. Dee se zajímal o práci s magickými zrcadly ve spolupráci s médii. Jako médium s ním spolupracoval Edward Kelley (vlastním jménem Talbot, 1555-1597), s kterým se seznámil v roce 1582. Kelley byl pravděpodobně prohnaný podvodník. Dee se také zabýval krystalomancií.
Významným esoterickým Deeovým dílem je Monas hieroglypha (1564). V roce 1583 opouští Anglii a odjíždí do Polska. Vzhledem k tomu, že v Anglii zanechal mnoho dluhů, poštvali věřitelé dav, který vyraboval Deeův dům a zničil jeho sbírky a knihovnu. Polsko nejevilo zájem o Deeovy rady. Roku 1584 přicestoval do Prahy a byl přijat císařem Rudolfem II.. Od roku 1587 pobýval u Viléma z Rožmberka. Díky Kelleyho intrikám, ale upadl v nemilost a musel Třeboň opustit. Kelley byl bezohledným vydřiduchem, který ovládal Deeovu vůli. Evokaci děvčátka Madini, kterou oba praktikovali, románově zpracoval Gustav Meyrink (Anděl západního okna).

Legendární postavou magie je Johannes Faust (1480 nebo1485 – asi 1530). Vlastním jménem pravděpodobně Gregorius Sabellicus. Je pravděpodobně autorem řady magických grimoárů, z nichž opravdovou hodnotu má zejména rukopis z knihovny koburgského vévody, který byl vydán jako Doctoris Johanni Fausti Magia naturalis et inaturalis. Podle pověstí dosáhl spojení s Mefistem a nakonec bídně zahynul. Faustovský problém hledání životního smyslu byl častým námětem pro literární a dramatická díla.

V XVI. století se alchymie opět přiblížila dobovému ideálu vědy. V důsledku toho našli opět alchymisté své místo ve vědecké komunitě. K nebývalému rozšíření došlo především v Čechách na dvoře císaře Rudolfa II.. Své zde jistě sehrál i nový přístup k vlastnímu zdraví, zájem byl nadále o udržení věčného mládí i mužné síly. Stín zlatodějství, byl však příliš temný na to, aby změnil negativní postoje společnosti. V tomto období se začínají k alchymii vyjadřovat odborníci tehdejšího výrobních odvětví. Technologové mohli čerpat svoje vědomosti z přístrojového vybavení alchymistických dílen a z pozorování práce s chemickými látkami.Zkušeností z alchymie bylo v Čechách využíváno především pro rozvoj hornictví, hutnictví a sklářství.Technologické postupy výroby střelného prachu a destilátů nalézaly rychlé využití po celé Evropě.


Baroko

Rok 1600 je považován za důležitý mezník ve vývoji Evropy. Evropa vstupuje do nové epochy nazvané podle výtvarného stylu baroko. Zahrnuje celé 17. století a první desetiletí století osmnáetého. Projevuje se výrazný rozvoj umění, jak výtvarného i literárního (1605 Don Quijote, Miguel Cervantes). Nejpříznačnější formou barokního umění je divadlo (William Shakespeare). V tomto období vniká i opera, je nejtypičtějším barokním uměním vůbec, zakládají se první koncertní sály. V tomto období dochází k vyhrocení rozporů v oblasti náboženské. Je to období oslabení papežské moci, náboženského šarlatánství, rozkvětu mariánského kultu i poslední vlny pronásledování čarodějnic. V 17. století má své počátky už zcela necírkevní novověké myšlení. Základ k němu položilo dílo francouzského matematika, přírodovědce a učence René Descarta (1596-1650). V pracích mnoha učenců se projevuje nový racionalismus. Typickou barokní osobností je i Jan Amos Komenský (1592-1670). Jeho život je provázen snahou vybudovat pansofii (universální vědu).
Třicetiletá válka (1618-1648) vedla k zpustošení Čech a Německa, což souvisí s růstem víry v čarodějnictví. Významný matematik a fyzik I. Newton věřil v astrologii, ale jeho dílo Philosophiae naturalis principia mathematica (1687) přispělo k rozvoji materialismu i ateismu. Protikladem je rosekruciánství a svobodné zednářství – iluminátství (hnutí založené v Ingolstadtu Adamem Weishauptem roku 1776). V 17. století bylo zakládáno mnoho rosekruciánských společností a lóží. Pravé rosekruciánství navazovalo na esoterní křesťanství, neoplatonismus, středověké mystiky, křesťanské kabalisty a hermetismus.Skutečných zednářských lóží však ubývá, zednářství se politizuje i když si zachovává původní symboliku.


Nejodvážnějším odpůrcem čarodějnických procesů z řad katolického duchovenstva byl jezuita Friedrich von Spee (1591-1635), který byl svědkem mnoha lidských tragédií a barbarství inkvizitorů. Vydal spis Cautio criminalis (1631), kde poukazoval na vynucené přiznání k vině krutým mučením.

V 17. století byl podobně jako čárám na ruce přisuzován význam také vráskám na čele a byly jim přičítány určité planety. Věřilo se, že lze z existence a tvaru čar usuzovat na osud člověka se nazývalo metopozoskopie.
Roku 1615 vychází Fama Fraternitas /Pověst o bratrství/, kniha kterou pravděpodobně napsal Johann Valentin Andreae. Její podtitul zní „Pověst o bratrství R.C. pro všechny učence a hlavy Evropy“. Popisuje život Christiana Rosenkreutze a vznik bratrstva růžového kříže. Dále napsal díla Confessio Fraternitatis /Vyznání bratrstva/ a Chymische Hochzeit Christiani Rosenkreutz /Alchymická svatba Christiana Rosenkreutze/.

V letech 1601-1680 žil Athanius Kircher, člen jezuitského řádu a profesor matematiky na římské univerzitě. Kircher se zabýval archeologickými studiemi, psal práce o teorii hudby a vynalezl laternu magiku /přístroj na promítání obrázků/. Pokoušel se také rozluštit egyptské hieroglyfy, věnoval se alchymii a magii. Byl žákem Cornelia Agrippy.

V roce 1692 proběhlo v obci Salem v Massachusetts pronásledování čarodějnic, bylo odsouzeno 34 osob k smrti na šibenici.

V Čechách začal hon na čarodějnice v roce 1678 procesem v Losinách a v Šumperku. Neslavně v něm proslul inkvizitor Jindřich František Boblig, který působil v Šumperku jako předseda inkvizičního soudu až do roku 1696.

Známý Švéd Emanuel Swedenborg (1688-1772) se původně věnoval vědě o hornictví a astronomii. Až v roce 1743 se začal zabývat hlavně esoterikou. Údajně měl jasnovidné sny a vize. Tvrdil, že je v přímém kontaktu s anděly. Ve své jasnovidnosti viděl velký požár Stockholmu, přestože byl v té době vzdálen stovky kilometrů. Usiloval o vznik nového náboženství, které by lidstvu objasňovalo skutečnou podstatu druhého příchodu Krista. Stoupenci jeho učení se sdružují v náboženských spolcích Nová církev a Církev nového Jeruzaléma (založena 1787). Swedenborgiánství mělo vliv i na mnohé osobnosti jako byl W.Blake, I. Kant, J.W.Goethe.

18. století je epochou evropského osvícenství. V tomto období dochází až ke zbožnění rozumu a v umění k rokokové zdrobnělině. Vyznačuje se intimností a snivou melancholií, galantností (literatura Giacomo Casanova Příběh mého života, 1782). Vedle rokoka se rozvíjí i klasicismus inspirovaný především antikou jakožto ideálem čisté krásy. Hlavní formou hudby této doby byla symfonie.
V 18. století došlo k ohromnému rozvoji přírodních věd. Rozšířily se významné objevy Isaaca Newtona (1643-1727). Všichni osvícenci požadovali toleranci a právo na vzdělání všech lidí. Úctyhodnou koncepcí vzdělanosti byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, která vyšla v mnoha svazcích v letech 1751-1772. Organizátorem projektu byl Denis Diderot (1713-1784).
Na konci 18. století přestává být čarodějnictví pronásledováno. Údajně poslední upálenou obětí byla v roce 1749 ve Würzbergu sedmdesátiletá jeptiška.

Zajímavou a velmi záhadnou postavou tohoto období je hrabě Saint-Germain (+ 1784). Tento hrabě byl pravděpodobně zdatným podvodníkem, měl znalosti chemie i historie, vyznal se v drahokamech, hudbě, ve výrobě barviv a ovládal cizí jazyky. Pro své sdílné a kultivované vystupování byl oblíbeným společníkem. Procestoval celou Evropu. Většina života tohoto muže je značně nejasná. Byl představen králi Ludvíku XV., se kterým vedle hovory o alchymii a který mu nechal zřídit alchymickou dílnu. Ve Francii vystupuje jako by znal všechna tajemství přírody. Nelze spolehlivě zjistit, zda byl svobodným zednářem, jak se sám prohlašoval. Kabalistou patrně nebyl.

V letech 1727-1774 žil velký učenec Martines de Pascally, francouzský esoterik portugalského původu. Již v mládí byl příslušníkem zednářské lóže v Montpellier. Pro svoje učení nenachází u stávajících zednářských lóží pochopení a zakládá Temple des Elus Cohen (Templ vyvolených kněží), avšak na začátku druhé poloviny 18. století jej uzavřel. Roku 1772 odplul na Haiti a za dva roky zemřel. Zanechal nedokončené dílo, které se zabývá reintegrací. Významné jsou jeho dopisy žákům, ve kterých se zabývá podstatou jeho theurgických operací a podává přesné instrukce k theurgickým evokacím. Od roku 1768 dochází ve Francii k rozkvětu tajné společnosti martinistů. Jeho základem je učení Martinese de Pascally, které rozpracoval jeho žák Luis Claud de Saint-Martin. Kromě okultních nauk obsahovalo i prvky rosekruciánského učení a gnostického křesťanství.

Ve Francii působil v 18. století také spolek hermetiků zvaný Illuminés ďAvignon. Jeho zakladatelem byl Dom Antonio Joseph Pernety (1716-1801). V roce 1783 a založil spolek, který se zabýval všemi druhy hermetických věd a stal se jejich evropským centrem.

Karl von Eckhartshausen (1752-1803) je autorem celé řady mystických spisů, autorem systematického díla o kabale čísel, ale i třísvazkového díla o magii.

Hrabě Alessandro Cagliostro (1743-1795), podle některých zdrojů vlastním jménem Joseph Balsamo a nadaný podvodník. Roku 1786 je v Římě jako Cagliostro ve službách kardinála Orsiniho. V doprovodu své ženy cestuje po nejdůležitějších evropských dvorech a vydává se za mága a znalce tajných věd. Od roku 1777 cestuje Evropou a vydává se za představitele staroegyptského svobodného zednářství. Vydává se za bohatého muže. Manželé jsou štědře podporováni zednářskými lóžemi a bohatými okultisty. Proslulosti nabyl náhrdelníkovou aférou. Příznivců Cagliostra po propuštění z Bastilly podstatně ubývá. Cagliostro odjíždí s manželkou do Itálie. Zde jsou roku 1789 zatčeni a uvězněni. Cagliostro je odsouzen inkvizicí k smrti.

V 18. století se mění radikálně náhled na alchymii. Přestárlá alchymie se stává terčem útoků nového proudu v chemii, který poukazuje na její teoretická východiska a snaží se prokázat jejich neudržitelnost. V tomto období končí vývoj alchymie v dějinách chemie.
 
J.S.


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz