Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Chiah: Finální vize Chrámu I.

Jdu po cestě mezi poli. Zem je zmrzlá, na polích i na cestě, lemované špinavě žlutou trávou, leží ostrůvky našedlého a leckdy zdupaného sněhu, které se nestihly rozpustit. Pod nízko visící ocelovou oblohou se válí nažloutlý kouř,stoupají z odkudsi z lesů, kam se trefila děla, anebo z chalup, které zapálili vojáci. Už je po bitvě a občas mne mine povoz, odvážející raněné.
Přicházím na bitevní pole, poseté mrtvými nebo skoro mrtvými vojáky v barevných uniformách. Rozhlížím se a pak začnu prohlížet padlé a ranění v bílo-černo-modrých uniformách. Jdu od jednoho k druhému, některé pohladím, zvlášť mladinké vojáky nebo hezké mládence. Odhrnuji pláště, otáčím hlavy. Podivuji se jednání své postavy, trochu napjatému, trochu odevzdanému, ale vytrvalému. Dochází mně, že někoho hledám..



Musí to být hodiny, co procházím skrz bitevní pole. Doléhá ne mne apatie, únava, pocit marnosti a hlavně smutek nad tolika zmařenými životy a tak vekou bolestí. Pocit krystalizuje do hutnosti, cítím se jím zahlcená, a najednou jakoby mne silou uchopil jeden z vojáků a strhl mne k tanci. Tančíme po bitevním poli v rytmu valčíku ve stále divočejších kruzích, tanec je opojný a tanečník mne svírá velkou silou, jeho plášť vlaje a moje sukně taky. Zvolna a se strachem stoupám pohledem po jeho hrudi, krku, chci vědět kdo to je. Vidím holou lebku, strnulé nesení hlavy, prázdné oční důlky... je to smrt!
Ocitám se na pomezí bitevního pole a lesa. Váhavě vcházím do lesa, jako kdyby mne cesta vedla neodbytně pořád dál. Obklopí mne šero. Vysoké stromy tvoří nad cestou oblouk, hlouběji do lesa není vidět. Zimu už tolik nevnímám. Pokračuji po hrbolaté cestě dál. Mezi stromy tuším něco velkého, nečekaného – a až najednou rozeznám šedivou, vysokou, kamennou stavbu jakoby gotických tvarů, ale bez jediné svislé linie; všechny zdi se sbíhají k jednomu bodu kdesi nad myšleným středem stavby. Stěny jsou z kamene, členité, plné opěr a výklenků. Dřív bývaly do kamene vytesané zdobné ornamentální prvky, ale ty už setřel čas. Působí na tomto místě nepatřičně, jako zjevení z jiného světa. Je zpola zarostlá stromy a křovím, takže kdybych tudy šla v létě, nemusela bych ji vůbec uvidět.
Váhavě obcházím okolo zdí, kam mne křoví pustí, dokud nenarazím na starý portál s lomeným obloukem. V něm jsou mohutná dubová dvojkřídlá vrata. Železná klika se kupodivu pod mým stiskem lehce pohne a levé křídlo vrat povolí.
Nejistě vcházím do tmy. Vrata se za mnou s velkým rachotem zavřou. Přivykám šeru, vdechuji zvířený prach. Vzduch je trošku cítit zatuchlým, nevětraným prostorem. Po chvíli najdu zdroje světla, vysoká úzká okna, zdobená růžicemi, kterými prochází matné světlo, jak je propustil les. Vydávám se na obhlídku chrámem. Prostor je mohutný a až na polokruhové apsidy jednolitý. Nad sebou vidím gotickou klenbu, jejíž pleteň se opírá o římsu zhruba ve 20 – 30 metrové výšce. Od země vedou k římse sloupy, zakončené žebrovitými hlavicemi. Je to však natolik vysoko a je takové šero, že nevidím podrobnosti. Chrám je prázdný, chladivý a šedý, působí opuštěně, jako kdyby sem lidská noha nevkročila celá desetiletí, ne-li staletí. V čele oválné chrámové lodi stojí taktéž šedivý kamenný oltář s vlysy v podobě jeleního paroží, jinak je prostor zcela bez ozdob.
Před oltářem stojí tři nebo čtyři řady kratších lavic, zcela nepatrné v obrovském prostoru. Usedám do jedné z nich a uvažuji, kde se tady chrám vzal, kdo jej postavil a pro kterého boha. Najednou jako bych slyšela hlasy těch, kdo v tomto chrámu pobývali. Stavba je zřejmě daleko starší, než jsem si myslela, protože s ví nacházelo více zcela rozličných kultur. Prostor ožívá mými myšlenkami, lidé jsou okolo mne, prožívají svá malá dramata. Na pomoc mi odkudsi z římsy přilétá malý drak se zavalitým tělem a dlouhými křídly. Sedám na něj, objímám jeho spíše chladné, drobnými šupinami porostlé nazlátlé tělo a létáme pod stropem chrámu, vysoko nad hlavami lidí, kteří procházejí, ba se míhají i se svými příběhy, tu bližší a jinde vzdálenější mému chápání. Nahoře v chrámu je daleko víc světa. Kruhovými okny nad římsou proudí mnohem víc světla. Zřejmě je vršek stavby už nad vrcholky
stromů. V nečekaném jasu vidím daleko víc draků. Někteří poletují tak jako já s tím mým, jiní jen sedí nebo spí na římse pod kupolí. Všichni draci mají nazlátlou barvu, dlouhý krk a podlouhlou špičatou tlamu, opatřenou menšími ostrými zoubky. Jejich oči jsou tmavé. Objímám svého draka a silně se k němu tisknu, zvlášť pokud mne napadne podívat se do hloubky. Mezi draky se cítím doma, tak nějak tam patřím.
Chrám je prázdný, zase sedím sama před prostým oltářem na zapomenuté dubové lavici. Děkuji všem, kdo mne doprovázeli a dali mi poznání. Ještě jednou projdu kamenným šedivým prostorem, připomenu si obrazy dávných věřících, jak jsem je mohla zahlédnout, ať už byl jejich bohem kdokoli. Připravuji se na to, že budu zase pokračovat ve své cestě.

 
Crám I., Kunkovice 11. 9. 2015, vloženo leden 2016


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz