Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Kojot: Cíle
Ten poslední vlak

„Básník, který je ochoten pokračovat až do konce pěšky, se stává obětí společnosti, která ho vykazuje jako nežádoucího. Ruší. Je pokládán za flákače, do kterého vráží lidé, kteří si všichni myslí, že vědí, kam jdou. Představuje řád v podobě nezřízenosti. Aristokrata s tváří anarchisty. Mrzouta, který kazí taneček.“

Jean Cocteau



Jednoho ospalého letního odpoledne seděl Kojot na Nádraží a díval se, jak mu ujíždějí vlaky. Vždy, když nějaký ujel, ptal se sám sebe: „Byl tento Ten poslední? Byl to už konečně Ten poslední?“
A vlaky ujížděly dál a dál.

Kojot za nimi smutně hleděl a tichounce, jen tak pro sebe, vyl. Bylo mu teskno. Když konečně zjistil, jak se zbavit svého prokletí, pochopil, že zbývá jen čekání. Vzpomínal na všechny životy, na všechny masky, jimiž byl, a na zlomyslné taškařice, které natropil. Po celý život byl neklidným a netrpělivým kojotem činu a čekání jej mučilo. Musel se teprve učit tomu, že i čekání je činem.
Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si, že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele, který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.
Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných setkání... Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma do očí a pravila: „Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak.“ Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží. Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu, předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem, toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem, a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce, do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní, kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání na Ten poslední vlak. Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude zcela určitý a jedinečný. „Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám?“ ptal se sám sebe. „Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?“
Bylo to drásavé.
Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji na sebe dokonce seslal sám v době, kdy si předsevzal přechytračit sám sebe. Docela by to do sebe řekl...
Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo. Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu...
V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře. Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění... Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.
Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.

A vlaky ujížděly dál a dál...
 
17. prosinec 2004, Brno


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz