Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
AL, 2. kapitola, verše 1 - 25, David Kavana

1./67 Nu! úkryt Hadita.
Na Strom Života se dá pohlížet z mnoha úhlů: jako na vývoj kosmického universa – coby celku všeho, vývoj universa člověka – jako rasy, spojeného se Zemí (Steiner), vývoj člověka – jako jednotlivé individuality (jdoucího k extrému oddělení a naopak: „tím že mě poznáváte, poznáváte nadto i smrt“), a z mnoha dalších vzájemně se nevylučujících pohledů.
V II. kapitole jde o odhalení se a projevy Hadita - individuality jednotlivého člověka. Z tohoto pohledu by zjednodušeně odpovídalo diagramu SŽ, že:
Nu = Ain
Nuit = Ain Sof
Khabs = (hvězda – „část“ Nuit = dóm Hadita = fundament osobní identity, ještě neosobní – současně však božská podstata v individuálním lidství) = Ain Sof Aur


Had = Keter
Hadit = Malkut – jáské vědomí – Jungův “první den světa”.
Napadlo mě přirovnání: Pojem Nu je v podstatě adekvátní pojmu Bůh všech konfesních náboženství. Universum Země je jakési varle Boha (nechci tím nijak podporovat patriarchální antropomorfismus – je to jen příměr… kulhající, of course:-), v němž zrají jednotlivé spermie, jež jsou i nejsou On. Ty jsou ve svůj čas ejakulovány do světa – Malkut, aby v cimcum=děloze Ain Sof ”instinktivně” hledaly cestu k vajíčku – Nuit (to je ta feminijní polarita mužského pojmu Bůh), protože instinktivně “cítí” (Jungův archetyp sui generi - transcendence), že ve spojení s ním je naplnění a cíl jejich oddělené existence. Co vznikne unzipem a aktivací NAŠICH genetických informací???
Imaginace: Jsi spermie spěchající k vajíčku. Jsi už blízko u něho (jen ta nejlepší = nejrychlejší a nejsilnější informace vítězí – zákon silných). Představuješ si, co tě čeká po “kontaktu” – vzájemné smísení, rozpuštění, transformace do jiné “dimenze” bytí…


2./68 Jen blíže! vy všichni a poznejte tajemství, které ještě nebylo zjeveno. Já, Hadit, jsem doplňkem Nu, mé nevěsty. Já nejsem rozprostřen a Khabs je jméno mého dómu.
Já, Hadit, jsem doplňkem Nu = vyjádřeno ono JE a NENÍ totéž s podstatou a příčinou své “odlišné” existence. … mé nevěsty – vyjadřuje sexuální = magickou - polarizaci (jsem „doplňkem“ té, která je rozprostřena) a předjímané plodné spojení s ní v jeden celek, což se od nevěsty očekává – byť už celkem jsou. (viz. komentář k předchozímu verši).
Khabs je jmého mého dómu = Je-li Hadit podstatou lidství v člověku, pak Khabs (Hvězda Nuitina) je podstatou jeho božství.


3./69 Ve sféře jsem všude středem, kdežto ona, obvod, nikde.
Rozvíjí se obsah předešlého:
střed = doplněk. Střed je centralizace – stažení, neboli vědomí já, protože jen z něho pozorujeme rozprostřenou okolní realitu. A jsme tím středem, kamkoli se hneme – všude. A všichni jsou jeden Hadit – „život“ kon-centrovaný do miriád vědomí…


4./70 Přesto však ona bude známa & já nikdy.
A protože tento střed (Hadit) je subjektem vztahujícím se k všeobklopujícímu okolnímu objektu – tedy tomu, co je poznáváno a tedy známo, on je tím poznávajícím (okem), který sám sebe zkoumat a poznat nikdy nemůže – tudíž bude vždycky neznámým. I když říkáme, že poznáváme sebe, pak zkoumáme a poznáváme jen tu část osobnosti, která se může stát objektem – EGO – persnona člověka, ale vždycky je tam TEN, kdo poznává a tudíž se nikdy nemůže stát objektem. Kdo je TEN, co je ono JÁ? – Hadit = Neznámý. (viz. moje březnová psychotická vize „já na plátně – mimo plátno“ – život je film… )

5./71 Hle! rituály starých dob jsou černé. Ty zlé ať jsou odvrženy; ty dobré ať náš prorok očistí! Potom půjde toto poznání správným směrem.
Rituály starých dob… - (rituály = veškeré jednání vycházející z postoje k životu – z poznání o životě – přijaté vesměs na základě víry. Věřím knězi, vědci, autoritě… protože to „sám nemohu ověřit“ a oni jsou přece ti důvěryhodní specialisti :-), už nejsou pro potřeby Nového aeonu dostatečně rezonující. Opíraly se o „poznání“, jež bylo překonáno. Crowley je má očistit = „přizpůsobit“, novelizovat… aby poznání mohlo ve vývoji pokračovat a ne stagnovat -> degenerovat.
Zlé x Dobré – Osiridovské hodnocení a dualitní rozdělování všeho. Vychází z přesunutí středu člověka mimo sebe – tak se člověk oddělil od svého středu, který personifikoval kdesi daleko mimo sebe jako Boha, aby se s ním snažil znovu spojit. A podle toho, zda dělal věci jež byly (podle toho Středu) O.K. a tedy s ním ZAJEDNO – vedly k sjednocení, tak to bylo dobré. Pokud dělal něco jinak -či přímo naopak, tedy to od Středu odvádělo, pak to bylo zlé – tedy hříšné… A svoji přirozenost, která se vzpírala ujařmení rozumem a jíž nedokázal překonat, jež ho však táhla k „hříšnému tělu“, světu a radostem života a nikoli „svatému duchovnu“ a Bohu, tedy tu část své přirozenosti personifikoval jako Ďábla, stín…
Hórův aeon tento Střed znovu spatřuje v srdci každého muže a každé ženy – v jádru každé hvězdy = Hadit.


6./72 Já jsem plamen, který hoří v srdci každého člověka a v jádru každé hvězdy. Já jsem život a dárce života, a přesto tím, že mne poznáváte, poznáváte nadto i smrt.
(Verš navazuje na II,4, jako by 5 byla vložená – odbočení od tématu… proč?)
plamen = element Ohně: - Energie, - vitalita, - kreativita, - síla, - vláda, - moc… což jsou vlastnosti, které sám shrnuje slovem ve druhé větě: život (mohli bychom to napsat s velkým Ž – jako se píše Bůh s velkým B)… a dárce života. Jsou to snad rozdílné skutečnosti? Ne, spíš bych tady Hadita viděl v jeho jednotě s Nuit, s pra-původním elementem Vody, která je podstatou (příčinou?) života. (Viz. „kostka v kruhu“ u násl. verše.)
tím, že mě poznáváte, poznáváte nadto i smrt. Jako první se zde nabízí logický, nejjednodušší výklad: dokud „žijeme“, hledíme na svět, uvažujeme o něm a poznáváme jej vědomím – ego-vědomím – a to JÁ se nemůže nikdy stát objektem poznání (jak bylo řečeno v II,4.). Až teprve po smrti ega nastává jiný způsob poznání, kterým odhalíme, CO je Hadit. (viz Bajka o panence ze soli.) Tady je to ale řečeno obráceně: v okamžiku kdy mě poznáte, to už současně budete „vědět“, co je to smrt.


7./73 Já jsem mág a vymítač duchů. Já jsem nápravou kola a kostkou v kruhu. »Přijďte ke mně« jsou slova pošetilá: neboť jsem to já, kdo přichází.
mág + exorcista = Hadit je obojí: jak tvůrce iluzí, tak i jejich ničitel.
nápravou = spíš bych přeložil osou = protože tím je jasně vyjádřen střed (srdce, jádro…) kolem kterého se to vše (kolo) otáčí. (kdežto náprava je to, co tu osu – potažmo kolo – drží.). Přesto že Hadit je „pohyblivý střed“ (viz. II, 3 – „Ve sféře jsem všude středem“), tak osa je vlastně rovněž nehybná, jen „se veze“. Je to jako se Zemí: dřív se mělo za to, že právě ona je středem vesmíru. A člověk - Hadit je zrovna tak „jakoby na zemi“ – Malkut. Heliocentrický model je však „pravdivější“ – Slunce = Hvězda.
kostkou v kruhu - (viz. začátek knihy Vize a hlas - 30 aethyr). Kolo a kruh jsou symboly Nuit (a archetypu Kteis), jsou to geometrické obrazce 2-rozměrné, plošné. Kostka je 3-rozměrná = Hadit dává Nuit 3 rozměr (nebo jinak: Kteis dává veškerému bytí formu, aby bylo plodné – kostka je falická).
přijďte ke mně – pro Nuit je taková řeč přirozená (I,61 – je všude, proto pasivní), pro Hadita však nesmyslná, protože on je ten pohyblivý element.


8./74 Kdo uctíval Heru-pa-kraatha, uctíval i mne; špatně, protože já jsem uctívač.
Heru-pa-kraath – Harpokrat = jeho Ticho je aktem adorace – nejvyšším rituálem. Je to Ticho vrcholného orgasmu, tišícího všechny hlasy v nejvyšší extázi – A.C.
Nejsou tím už předjímány následující verše – souisející s radostí a strastí života?:
Kdo uctíval H. uctíval mě – narážka na základní motiv Východní spirituality, který chápe život jako strast a učí, jak se zbavit Ega a vymanit se z toho útrpného koloběhu re-inkarnací (ne-myšlením, ne-činěním = nebýt příčinou dalších příčin), tedy dobrat se Ticha myšlenek a k poznání toho klidného vnitřního středu vlastní bytosti, který nazývají Átman (a jak z předchozích veršů vyplývá, je adekvátní Haditovi – avšak ve východním pojetí je pasivnější :-) a spojit se tak zároveň s Bráhma (adekvátní Nuit), protože oni jsou jedno. Proto uctívání Ticha je v tomto smyslu uctíváním Hadita.
Ale to je špatně, protože každý je Haditem, a ten, kdo má být (Haditem) uctíván, je Nuit. A uctívat Nuit znamená aktivovat v sobě všechny možnosti tím, že podstupujeme všechny možné zkušenosti životem nabízené. („Slávou Boží je člověk žijící plnost života.“ V Jungových termínech – aktivoval v sobě veškerý archetypický potenciál.


9./75 Pamatujte si vy všichni, že existence je ryzí radost; že všechny chmury nejsou nic než jakoby stíny; ty pominou & jsou pryč; ale ta jest tím, co přetrvá.

V podstatě verš neříká (byť to tak na první pohled vypadá), že principiální nagzírání východu na "problém" života je špatný /vidí jedinou radost života ve spojení - jednotě sama se sebou: Átma = Hadit + Bráhma = Nuit/ akorát s tím rozdílem, a tady bude zase znít můj lehce schématický lineární evolucionismus:-) že pro ně to je cesta, jak se vrátit zpět do stavu před stvořením = tedy před zrozením vědomí = ega, do blaženosti a jednoty Edenu. Jako by to všechno potom nemělo smysl a bylo jen zlem ("slzavým údolím...") a postupnou dekadencí. Ale jak by potom Nuit mohla toužit po něčem, co má teprve získat od nás všech? (I, 32) když už všechno má?
Jsme-li teď v Malkut, pak jsou dvě cesty:
- buďto si můžeme naříkat na to, jak daleko jsme se od Keter vzdálili... a neudělat už žádný další krok s tím, že zatím cokoli jsme - jako lidstvo - udělali, bylo jen špatně. To je cesta pasivní mystické "adorace" původního.
- a nebo aktvní magická práce /podle formule Blázna: Teprve až dojdeš k cíli, pochopíš... Jenom cesta VPŘED je cestou vpřed. Jako když se vydáme ze Severního Pólu přes obě Ameriky do Antarktidy. A teď, když jsme tam, si můžeme říkat, jak daleko jsme se dostali - jsme de fakto na úplně opačném pólu Země /potažmo univerza/ - a taky budeme uvažovat, jak se dostat zpět. A jsou tu opět ty 2 cesty: zpět přes Ameriky, nebo vpřed, přes nepoznané území, abychom novými všemi zkušenostmi aktivovali ten veškerý archetypický potenciál. Proto i to Steinerovo zrcadlení kulturních epoch a aeonů.

Souvisí to s Pravou Vůlí: když člověk dělá co má (= co chce), je šťastný - samtným konáním je energizován - a v "jádru" ví, že je na správné (své) cestě.


10./76 Ó proroku! nemocnou vůli máš, která ti brání naučit se to, co je tu napsáno.
Napomenutí adresované samotnému Crowleymu, protože psaní 9 verše mu bylo hodně proti srsti. Tehdy - coby dlouholetý "praktikant" a skrze osobu Bennetta i sympatizant ideí východní spirituality - totiž zastával rovněž ono stanovisko: život je utrpení. Proto zcelay opačné vyznění v. 9, že život je čistá radost, pro něj bylo zcela nové a těžko skousnutelné.
Jak přijmout takovou příčící se pravu?
Prožívání radosti... smutku.... to je čistě otázka postoje šlověka. Chce-li vnímat negativně - a na základě toho i negativně jednat a vztahoovat se k životu, pak se mi život a jeho okolnosti opravdu promění ve strast, a břemeno si dělám jen těžší... Nebo ho můžu vnímat zcela opačně - pozitivně. (viz Zuzanina ilustrace na kazetě o srovnání dvou postojů k umávání nádobí).

P.S.
Není to ale pak totéž jako u programových sebe-zapínačů typu Miluj svůj život... ???


11./77 Chápu, že nenávidíš svou ruku & toto pero; ale já jsem silnější.
Rozvíjení předchozího verše.
Crowley ve svých komentářích barvitě líčí, jak pociťoval silný a téměř nepřekonatelný impuls okamžitě odmítnout další pokračování psaní, projevující se až svalovým odporem.
O tom, že Aiwass byl silnější (a Crowley se při tom cítil jako zhypnotizovaný imbecil, dokonce hůř, protože si byl všeho jasně vědom), svědčí všechny zbývající verše LL :-).


12./78 Protože dlím v tobě a tys o tom nevěděl.
13./79 však proč? Protože jsi byl tím, kdo ví, a byls i mnou.

Tys o tom nevěděl... protože jsi byl tím, kdo ví - jinými slovy: Crowleyho ego-vědomí bylo elementem poznávajícím, a ten je - jak známo - jak nezbytnou pomocí, tak součastně i nepřekonatelnou překážkou poznání (skrytých fundamentů) života Universa a vlastní osobnosti. (viz. vize filmu a promítačky. )

14./80 Nyní budiž zahalena tato svatyně: ať světlo už pohltí lidstvo a stráví je i s tou slepotou!
Tato svatyně - "místo", kde je člověk sám (se) sebou - tam, kde ke Crowleymu promlouvá Aiwass - skryté pod-vědomím, na němž stojí to zjevné vědomí. Zjevné (světlo = Slunce = vědomí = oko, které nám paradoxně brání vidět pod povrch...) se stalo tak jasným, až nás učinilo slepými vůči všem základům, na kterých hmota + viditelný svět "stojí" = Pragmatismus, materialismus, ateismus...
Být stráven slepotou - to je přesným opakem zvolání mystiků: "Má duše je stravována Bohem" = "temnotou"... Zde je stravována světlem (vědomí), které znamená slepotu. Mým uším v tom zaznívá bojovný aspekt Hóra; mluví totiž o světle jako o stravujícím ohni = který ikdyž ničí "sám sebe", je zároveň očišťujícím... tak dospěje k dokonalosti, o níž mluví následující verš.

15./81 Neboť já jsem dokonalý, jsouc Nic; a bláznům jsem číslicí devět; ale pro spravedlivé jsem osmičkou a jedničkou v osmě: která je živoucí, neboť vskutku nižádný jsem. Císařovna a Král ke mně nepatří; protože je tu další tajemství.
Dokonalý jsouc Nic = jen když bude jako Nuit = ne-být (v protikladu k vyjádření ega X „já jsem“ – jedinečný, oddělený od celku = ne-úplný = ne-dokonalý)
bláznům – 0 = ti, co jsou „nic“. 9 (Jod – Jesod) je jeho (Haditovo) nejzazší rozvinutí – před 10 =1 – 0 = dokonalostí.
spravedlivým – Spravedlnost, Váhy, Maat… = těm, kteří sice nejsou nic, ale žijí v „obou“ světech (Lamed), jsem jedničkou (Mág – Merkur) v osmě (Spravedlnost „jak nahoře tak dole“). A protože Císařovna + Král (Císař) jsou vládci jen světa hmotného = dole, vyjevuje Hadit následující upřesňující a zajímavé tajemství (v. 16:)

16./82 Já jsem Císařovna & Hierofant. Takže jedenáct, jakož i má nevěsta je jedenáctka.
Je zde zajímavá záměna mužského + ženského principu, vyjádřená dvěmi dvojicemi polaritních celků:
Logicky by se předpokládalo, že ze strany světa „horního“ (= od Nut) bude spíš Vládkyní = Velekněžka, a v „dolním“ Císař. Ale je to přesně naopak, protože je to Hadit a ne Nuit. Tedy tam Císařovna a tady Hierofant (III + V = 8) ((Nebo snad obráceně??))
Takže jedenáctka – podle A.C. prý kvůli 11-tipísmennému slovu ABRAHADABRA… To jsem nepochopil.

17./83 Slyšte mne, vy vzdychající lidé!
Hoře bolesti a lítost
zbývá mrtvým a umírajícím,
lide, který mne ještě neznáš.

Návrat k ústřednímu tématu II. kapitoly – o radosti a smutku.
Krátce shrnuto: mrtvými a umírajícími jsou ti, kdo neznají Hadita (= resp. o něm v sobě nevědí), proto i ti, kdo jsou stravováni slepotou, žijíce jen v tomto snovém světě ego-reality, v němž „to co je, je vyváženo žalostnými radostmi“ (I,31) a zbývá jim tedy hoře bolesti a lítost, plynoucí z iluze rozdělení.
Pokud však v sobě „poznají“ Hadita, poznají skrze něj i spojení s Nuit. Je to ale něco, co leží za vědomým mudrováním. Jeho skutečné poznání leží v jakémsi meta-vědomí… z něhož pramení i veškerá životní radost.

18./84 Jsou mrtvi tito bližní; citu nemají. Pro ubožáky a smutné tu nejsme. Páni země jsou naši příbuzní.
Pokračování z předchozího verše.
Jako by Hadit (v tomto verši) nad těmi, kteří jej neznají, nadobro lámal hůl: jsou mrtví. Je to jen stádo loutek nežijících svůj skutečný život – proto nemají citu. Haditovými a Nuitinými příbuznými (téže „krevní skupiny“) jsou ti, kteří vládnou sami sobě, nebojí se a neotročí.
Pro ubožáky a smutné tu nejsme – 1) za ně se nepostavíme, protože s jejich stavem nesouhlasíme a nehodláme jej tak podporovat. 2) nejsme tu pro ně prostě proto, že nás nevidí: „jako by byli na zemi – pohlceni světem a jeho žalostnými radostmi.

19./85 Má Bůh žít v psovi? Ne! jen ti nejvyšší patří k nám. Ti se budou radovat, naši vyvolení: ten, kdo se rmoutí, k nám nepatří.
Bůh v psovi – opět tvrdá narážka na postoje člověka a jeho postavení, která z těchto postojů vyplývají. Pes je jistě věrný přítel… svého pána. Je tedy jeho otrok; a ještě míň, protože nemá žádnou vůli = je z těch nejnižších. Tím je zdůrazněna ta nebetyčná vzdálenost mezi nejvyšším (Bůh) a nejnižším (pes). Jak málo stačí k jejich záměně – v angličtině jen přehozením dvou písmen.
Nejvyšší – ti co zvládli (ovládli) okolnosti svého života = jsou v pravý čas na pravém místě, protože jsou vždy sami se sebou (svou Vůlí), na svém místě. A tak tyto okolnosti vezdejšího bytí transcendovali.

20./86 Krásní a silní, poskakující smíchem i ti v mdlobách rozkoše, rozhodní a ohniví, ti patří k nám.
Jakmile v sobě člověk objeví vlastní já – coby Hadita – získá jeho vlastnosti. Všechno je to jen otázka rozhodnutí a konání své Vůle: když člověk jedná podle ní (- z ní + s ní) pak z toho pramení všechna ta krása a síla, mdloby rozkoše, rozhodnost a ohnivost. „Udělej čin, a získáš jeho sílu.“

21./87 Nemáme nic společného s vyvrženci a neschopnými: nech je zemřít v bídě. Neboť citu nemají. Slitování jest neřestí králů: rozdrťte ztroskotance & slabochy: tohle je zákon silných: toto je náš zákon a radost světa. Nemysli, ó králi, na tu lež: že ty musíš zemřít: vpravdě nezemřeš, ale budeš žít. Nechť se tím rozumí toto: Jestliže se tělo Krále rozplyne, bude věčně přebývat v pravé extázi. Nuit! Hadit! Ra-Hoor-Khuit! Slunce, síla & nádhera, světlo; to je uchystáno pro služebníky Hvězdy & Hada.
Vyvrženci + neschopní – závislí (jak jsem je nazval „stádo loutek“ v matrixu) = slabí, vzbuzující soucit, neochotní převzít zodpovědnost, pasivní, prázdní – ovládaní strachem.
Zákon silných = radost světa – nezávislí (Hadit je nezávislý, nezávislost = síla) = silní, aktivní, tvořiví, zodpovědní za sebe, sebevědomí, schopnost vést… přijmout prosazování vlastní vůle – ovládaní láskou.
Člověk se má starat o sebe (- svou cestu, svůj orbit Hvězdy), ne o druhé (nebýt altruista – to člověka v sobě samém rozděluje) a řešit jejich problémy. Nejvíc je člověk prospěšný celku a pomáhá ostatním, když pracuje sám na sobě, aby byl co nejvíce tím, čím má být.
Ale pozor: to neznamená zaobírání se jen sám sebou! To pak není láska (spojující s celkem), ale oddělující, sebestředné uzavření v sobě, ve svém světě + sebelítosti (ta je imaginárním vše-zahrnujícím pocitem, kterým člověk ospravedlňuje svou lenost a slabost, a zodpovědnost za všechno zlé háže na druhé… Pro tento všudypřítomný nutkavý iluzorní pocit pak už nemá prostor vnímat pocity přicházející zvenčí – z kontaktu s okolními světy = proto také citu nemají. Slitováním, chlácholením nikomu nepomůžeš, naopak jej jenom utvrdíš v jeho falešnm sebe-pojetí – proto je neřestí Králů (těch, co si jsou toho vědomi), proto pozitivní frustrace gestaltu = aktivující princip.
Navíc, nebudeme-li se o nikoho starat, nebudeme upadat do vztahů… Vztah – proti všeobecnému mínění to není ctnost (něco, skrze co se chceme realizovat a naplnit, což vytváří jen závislosti všeho druhu – na štěstí přicházejícím z venku, od druhého…), ale nectnost. Dále to bude rozvedeno u v. II,24.
V evolučním boji vítězí ti nejsilnější a nejschopnější… jen tak pokračuje vývoj „vzhůru“. Z tohoto pohledu jsou ti silní „vyvolení“ (z v. II.19), neboť jen skrze ně vede cesta k dokonalosti (viz také komentář k II,1)
Tělo Krále se rozplyne… Král nezemře – je mimo smrt. (Král = Hadit thelemitů je v podstatě adekvátní pojmu Dcera Královská = Šechina kabalistů. Samozřejmě s přehozenou pohlavní polaritou kvůli jejich patriarchálnímu pojetí Boha. Je to prostě „ten vtělený“ - imanentní Bůh.
Pojem smrt nemá žádný význam mimo toto Universum, jež je v našem vědomí podmíněné „časem“ = smrt existuje jen s časem a v čase, tak jako vědomí ega. Podobně jako je něčí „nesmrtelná“ duše odlišná od jejího „smokingu“ – těla Krále, je tato jednotlivá duše jedinečnou Hvězdou se svými vlastními kvalitami, které jsou však věčné a jsou součástí její přirozenosti – přirozenosti Duše ve smyslu kolektivním.
Tito Králové (- bojovníci s matrixem + čarodějové kteří se z něho vyvázali) vytváří novou kvalitu Duše (kolektivní vědomí???), protože jen skrze ně – sebe-vědomé imanentní Bohy – jsou oplodňovány latentní kvality Boha transcendentního. Je dvojí cesta, jak toho dosáhnout: cesta tao = pasivní – mystika, nazírání), a cesta umění = aktivní cesta magické práce (viz komentář k v. II,11). Být Králem - vyvázat se ze „stáda loutek“ – k tomu je potřeba odvahy a síly. Proto zákon silných.

22./88 Já jsem had, který dává poznání & rozkoš a jasnou svatozář a v srdcích mužů probouzí zpitost. Chcete-li mne uctívat, vezměte vína i zvláštních drog, o nichž povím svému prorokovi & jimi se zpijte! Nebudou vám vůbec škodit. Je to lež, tato pošetilost namířená proti sobě. Vyjevování nevinnosti je lež. Buď silný, ó člověče, chtivý, raduj se ze všech věcí smyslů a rozkoše: neměj obav, že by tě nějaký Bůh kvůli tomu zapřel.
Had – je symbolem:
1) transformace (svléká se z kůže… „věčně mladý“ :-)
2) věčnosti (v tom „mimo-časovém“ pojetí: Uroboros)
3) spojení dvou světů: horního + dolního (falus oplodňující kteis, trubka jíž něco odněkud někam proudí)
4) poznání – Had z ráje nabízel poznání dobrého a zlého. S ohledem na následující pokračování verše by mohlo znamenat: had když uštkne, injektuje subjektu svůj jed – drogu měnící vědomí => poznání, rozkoš + jasná svatozář. Tedy ohledně užívání drog: mají sloužit k poznání toho, co je za vědomím.
Uctívat hada – jednat vůči sobě jako on: intoxikovat se poznáním.
Hadit se identifikuje s hadí sílou – Kundalíní – centrální magickou silou každého člověka. On je naší spojnicí s pra-původním světem, zdrojem života (věčného) – Nuit. Rozvíjení hadí síly tedy souvisí s nalezením pra-zdroje svých životních sil, s rozvojem magického poznání a magického umění.
Buď silný – jde o životní postoj. Jak už bylo u v. II,20: kdo opravdu koná svou pravou Vůli, je zpit potěšeními života (prožívá existenci jako ryzí radost). „Ničeho si neodříkej, na ničem neulpívej!“ Odříkání = je vyjevování nevinnosti, což je lež namířená k ovládání slepých a slabých. Drogy osvobozují člověka z uvěznění ve vědomíego-světa, a prohlédnout za něj. Slávou Boží je člověk žijící plnost života = prožít všechny možné zkušenosti, aktualizovat všechny možné archetypy a zbudovat nové pro ty budoucí… proto tě žádný Bůh nemůže kvůli tomu zapřít.

23./89 Jsem osamělý: není Boha, kde já jsem.
A.C.: Boží ateismus: „Alláh je ateista. On nemá žádného Alláha.“ Připustit Boha znamená vzhlíížet k Bohu a tudíž nebýt Bohem. To je lék na dualitu.
Podstatou verše je odhalení přirozenosti Hadita jako sebe-si-uvědomující individuální bytí, ikdyž ne-osobní. Je zcela nezávislým a jedinečným prvkem v Přírodě.
24./90 Hle! zde jsou hluboká mystéria; neboť ke svým přátelům čítám i ty, kdož jsou poustevníci. Nemysli teď, že je najdeš v lesích nebo na horách; však na ložích z purpuru, jak je laskají nádherné ženské bestie mohutných údů s ohněm a světlem v očích a záplavou rusých vlasů; tam je naleznete. Uvidíte je vládnout, v čele vítězných vojsk a vůbec plné radosti; a bude v nich radost miliónkrát větší než tahle. Střezte se, abyste nějak druhého neznásilňovali, král krále! Milujte jeden druhého žhoucím srdcem; podlé muže zadupejte do prachu v lítém chtíči své pýchy, v den vašeho hněvu.
Poustevník – sám hledá a jde svou cestou, aniž by se zastavoval, zaplétal se a vytvářel jakoukoli závislost s čímkoliv ve světě (matrixu). Byť ho využívá, ale jen jako prostředku k prožití vší možné zkušenosti. A kvůli tomu si jej dokáže i užít. A protože se nenechá do toho světa zaplést – otročit mu – může mu vládnout = je Král, vládnoucí, ale v prvé řadě sobě.
Je nezávislý na stanovisku druhých, i svém vlastním, neboť ví, že se u všech s časem a poznáním mění. Stanoviska jsou jen „časné“ vnější formy SMĚRU, který Král cítí ve svém srdci a jímž se ubírá. Nemůže se však u těchto stanovisek zastavit, (aby o nich např. přesvědčoval jiného Krále. Pokud by se toho dopouštěl, jednak by toho druhého znásilňoval a sám by se zastavil v plynutí.). Ale protože jak své stanovisko, tak druhých, chápe jako „do-časné“, mohou spolu „jít“ a sdělovat si (= láska) svá existenciální fenomenologická stanoviska => jakoby hra – radost – žhoucí srce.
Podlé muže – ti, co nejednají jako Poustevník – Král.
Zadupejte do prachu – prach je symbol pomíjivosti. ( - „Do pekel s nimi…“ – peklo je svět rozumu, kauzality + izolovaného vědomí).
V den vašeho hněvu – v okamžiku, kdy si to uvědomíte.

25./91 Vy jste proti lidu, ó mí vyvolení!
vyvolení... proti lidu - ve světle komentáře k v. II,21 jsou vyvolenými ti silní a schopní, skrze něž bude pokračovat vývoj. Všichni "excentrici", ti co vybočují, co vynikají - jsou zárukou toho, že se vývoj nezastaví. V tomto smyslu si ani všichni lidé nejsou a nemohou být rovni. Lid - plebs, je ta většina, utápějící se ve svých žalostných radostech, která kromě chabého úsilí o zajištění sobního pohodlí a prchavého štěstí, ve vývoji nikam nesměřuje a proto ani nepostupuje. Ahrimany uzemění lidé - pohlceni světem, stravováni slepotou...
Plout s takovýmto proudem = akceptovat touto většinou uzákoněné principy stádní demokracie - by znamenalo "ne-vynikat", zastavit se na místě, ustrnout (Jako by si spermie, jejichž pravou vůlí je touha po vajíčku, po splynutí s ním, která je pudí a žene dopředu, jako by si řekly: "Přátelé, řekněme si to na rovinu: nemá to cenu. Je nás milóny, a stejně tam pronikne jenom jediná z nás. Jakou máte šanci, hm? Jedna ku sto milionům? Proč se tedy tak zbytečně honit, bít se navzájem? Proč si ten čas v příjemném vaginálním prostředí neužít nějak jinak? Jen se pěkně zorganizujme a pomáhejme si, nač se namáhat k vajíčku, když šance jsou tak malé...").
Proto jsou vyvolení proti lidu.

V přeneseném smyslu je tento lid - masa, plebs - v každém z nás, žijící ve slumech naší mysli, ztělesňující naše emoce, myšlenky, přání... Králem je ten, kdo jim vládne; lidem ten, kdo se nechá ovládat jimi.
Někdy je potřeba opravdu bojovat a nesmlouvat. Diplomacie je součástí hry "lidu".
(Konflikty... máme tendenci před nimi utíkat. Stejně nás dohoní...)
 
vánoce 2004


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz