Magický řád Malé opatství thelémské

Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Buddha

Buddhismus navazuje na rozvětvený monoteisticko-polyteistický systém hinduizmu, právě tak jako křesťanství navazuje na judaizmus. Představuje asi stejně velkou revoluci v tradici a stejně tak je schopný žít zcela samostatně, bez ohledu na půdu, ze které vyrostl. V úplnosti přebírá jen dva základní stavební kameny – zákon karmy a učení o reinkarnaci. Stručně řečeno: vědomí přechází z života do života, obléká se do nových a nových hmotných těl dokud k tomu má důvod. Tím důvodem je karma: každá akce má svou reakci, každé vychýlení kyvadla mu okamžitě propůjčuje potenciální energii nutící k opětovnému návratu do rovnovážné polohy, což se ale tak snadno nezdaří díky setrvačnosti, která ho vychýlí zase na druhou stranu. Jdeme-li více do hloubky zjistíme, že i tyto body formuluje jemněji (například podle hinduizmu duše (átman) přechází z těla do těla, podle buddhismu tomu tak není, protože vůbec žádná duše neexistuje).

My zde na západě máme tendenci nahlížet na všechna východní učení prizmatem našeho hluboce zakořeněného křesťanského modelu (ať už jsme věřící či ateisté), proto si neodpustím pár apelativních poznámek:
Buddha není Bůh a buddhismus není náboženství (ač někdy přebírá některé jeho průvodní znaky - přesnější je říci, že pro mnohé plní funkci náboženství). Buddha je člověk, který dosáhl nejzazší meze lidského vývoje. Nebyl prvním (!) – tradičně se uvádí, že před ním se na zemi objevilo už 6 (podle jiných pramenů a kritérií - 24) Buddhů. Nebyl tedy první a nebude ani poslední. Je tak zbaven božské výlučnosti.
Dále – Buddha nikoho nespasí, každý to bude muset udělat sám. Pouze ukazuje cestu - ne jednu, univerzální a dokonale platnou, ale pro každého individuální, podle jeho možností a stupně vývoje. Tradičně se hovoří o 84 000 cestách k osvícení, které předal, což v překladu znamená nekonečně mnoho nebo tolik, kolik je potřeba.
Striktně se rovněž vymezuje k otázce víry: „Nechci abyste mi věřili, chci, abyste šli a přesvědčili se sami.“
Buddhův životopis je, jak už to v takových případech bývá, směsí historických a mytologických faktů. Zmíním zde body základní, důležité, a ty, které se mi líbí.
Slovo buddha znamená „probuzený“, nikoli „osvícený“, jak se často nesprávně traduje. Na první pohled je to prakticky totéž, ale při hlubším zkoumání se jedná o rozdíl zásadní a důležitý. Buddha je přízviskem, které dostal díky tomu, čeho dosáhl. Stejně se od té doby nazývají všichni, kteří dosáhnou téhož. Vlastní jméno Buddhy bylo pravděpodobně Siddhárta Gótama a rovněž je zván Šákjamuni. Siddhárta znamená „ten, který dosáhl cíle“, Gótama – „potomek Gótamův“, je jméno, od kterého odvozovala jeho rodina svůj původ. Šákjamuni pak znamená „mlčenlivý z rodu Šákjů“, tedy zjevná narážka na to, že ten který opravdu ví, nežvaní. Buddhova matka se jmenovala Mahámájá, tedy „velká iluze“. Zemřela přesně 7 (!) dní po porodu, protože zrodí li se pravda, iluze musí zemřít.
Buddha se narodil zhruba v roce 560 př. n. l. na území dnešního Nepálu poblíž hranic s Indií (v Lumbiní nebo v Kapilavastu). Jeho otec byl vládcem jednoho z malých království, na které byla země tenkrát rozdrobena. Jako korunní princ vyrůstal Buddha v přepychu, prakticky bez spojení se světem mimo královský palác. Jeho otec byl totiž vystrašen věštbou, která předurčila mladému princi dvě cesty: buď se stane velkým světským vládcem (o což král velice usiloval) nebo dosáhne konečného vykoupení z koloběhu životů a otevře lidem cestu ke svobodě (což králi zjevně nic moc neříkalo a snažil se tomu všemožně zabránit). Podle zvyklostí byl Buddha velice záhy zasnouben s vlastní sestřenicí a oženěn. Bezstarostný život ho neuspokojoval a časem se rozhodl k útěku do bezdomoví. Jeho rozhodnutí uspíšila konfrontace se třemi symboly pomíjivosti světa - na jedné z cest mimo palác se setkal s nemocným žebrákem, starcem a mrtvým. To nabouralo pečlivě budovanou iluzi krásného světa, ve které, díky svému otci, žil. Po dalším setkání, tentokrát s mnichem, který se zřekl světa, a vykazoval proto zjevné známky duševní vyrovnanosti, se rozhodl následovat tohoto příkladu. Jedné noci ve věku (snad) 29 let odešel z paláce, ustřihl si vlasy a učinil slib, že nepoleví v úsilí, dokud nenajde konečnou odpověď na své otázky (kdyby ho to tenkrát napadlo, mohl si klidně zvolit přízvisko Perdurabo). Opustil svou ženu i svého syna Ráhulu, což zavdává moralistům vděčné téma k nekonečným spekulacím o vhodnosti takového skutku pro budoucího duchovního učitele.
Buddha začal žít životem potulného askety, kterých bylo v té době bezpočet. Během své cesty za poznáním vyhledal všechny významné učitele tehdejší doby a realizoval jejich nauky, aniž by však dosáhl konečného vysvobození, o které usiloval. Toto období trvalo 7 nebo 10 let. Na jeho konci se snažil prolomit hranice reality totální askezí a nepřetržitou meditací. Když ho vysílení a vyhladovění přivedlo až na samou hranici smrti, spatřil mladou dívku, která šla kolem s miskou obsahující obětinu pro bohy. Mám za to, že musela být skutečně nádherná a bezpochyby ztělesňovala to nejkrásnější, co lze nalézt v ženách, protože Buddha v tu chvíli zavrhl askezi, jako metodu vedoucí k cíli, a požádal ji o trochu jídla. Když se posilnil, zformuloval metodu střední cesty: „struna na loutně vydá správný tón, jen když není ani příliš napjatá ani příliš povolená“, jinak řečeno - odklonil se od levého pilíře, z jehož pozice doposud jednal, a vyvážil obě strany stromu.
Poté, co takto přerušil svou askezi, potkal své následovníky (neboť v té době už dosáhl určité proslulosti) a ti ho zavrhli, protože, dle jejich mínění, sešel z cesty. Krátce po této události se Buddha, veden znameními, která ukazovala, že je už blízko cíle, odhodlal k poslednímu kroku. Předsevzal si usednout do meditace a nepřerušit ji, dokud nedosáhne konečného úspěchu či dokud nezemře. Usedl pod strom (pravděpodobně pod fíkovník), rozdělil si své jídlo na 49 dílků, protože počítal, že jeho pohroužení bude trvat právě tolik dní a ponořil se do meditace. Na sklonku noci, těsně před úsvitem, když už byl téměř u cíle, byl vystaven poslednímu pokušení - poslednímu vzepjetí ega, snažícího se přežít. Démon Mára (ztělesnění smrti, neboť jen ego je smrtelné) se ho snažil zastrašit myriádami svých hrůzných armád a nalákat na úžasná potěšení se svými třemi dcerami Touhou, Chtivostí a Chlípností. Poté, co Buddha odolal těmto útokům (z pozic Hodu a Necahu), vytáhl Mára svůj poslední trumf – zpochybnil samo Buddhovo oprávnění pokoušet se o dosažení nejvyššího poznání, poukazem na jeho nesplněné světské povinnosti k jeho bližním a poddaným, připomínkou jeho soucitu, úhelného kamene Buddhova odhodlání. Zpochybnil tak samotný základ jeho úsilí (Jesod). Buddha se místo odpovědi dotknul země a požádal tak bohyni Gaiu o vydání svědectví ve svůj prospěch. (Aby znovu nabyl rovnováhy, musel se opřít o Malkut, jakožto o nejhlubší zakotvení reality, ukrývající uvnitř sebe semínko božství.) Bohyně potvrdila jeho nárok jako oprávněný a Márovy armády se rozptýlily, spolu se zbytky Buddhova ega. Dosáhl osvícení za úsvitu, při úplňku Měsíce, podle některých pramenů ve věku 35 let. Od této chvíle byl nazýván Buddhou.
Následujících 7 dní si zvykal na nový stav plného vědomí, dalších 7 dní pozoroval místo, kde osvícení dosáhl atd. atd., celkem 7 krát 7 dní, tedy 49 (!) dní. Během tohoto období se odehrál i známý, často ikonograficky zpodobňovaný, příběh. Za veliké bouřky, provázené hustým lijákem, skryl meditujícího Buddhu před přívalem deště král vodních bytostí z nedalekého jezera. V podobě obří kobry zavinul Buddhu do smyček svého těla a zastřešil ho svou hlavou. Buddha bývá vyobrazen v meditační pozici, usazen na smyčkách hadího těla, zastřešen kápí kobry. Smyček by mělo být sedm, jako symbol plně probuzené vitální energie v sedmi hlavních energetických centrech (čakrách) Buddhova těla. Had sám, se vztyčenou hlavou, není ničím jiným než probuzenou hadí silou kundalíní.
Buddha zpočátku nevěřil, že by bylo možné dosažené poznání komukoli sdělit, ale posléze svůj postoj změnil na naléhání boha Brahmy a svých bývalých následovníků, kteří ho potkali v gazelím háji u Benáresu, všimli si jeho proměny a požádali o učení. Buddha pro ně zformuloval své první kázání o čtyřech vznešených pravdách. (Stručně: 1. Existuje utrpení jakožto objektivní stav v samsáře. 2. Utrpení má svou příčinu - a tou je ulpívání či touha. 3. Je možné utrpení zcela překonat. 4. Cestou k jeho překonání je ušlechtilá osmidílná stezka (odtud popularita čísla 8 v buddhismu).) Mnoho dalších Buddhových řečí je stejně významných, ale tato je nejznámější, jednak proto, že je první a také proto, že je velmi komplexní a obecně pochopitelná.
Po zbytek svého života Buddha učil své žáky. Ti časem založili mnišskou obec a paralelně s ní i obec mnišek, věc to do té doby naprosto neslýchanou. Po zhruba čtyřiceti letech (asi ve věku 80-ti let) Buddha zemřel a dosáhl parinirvány – totálního vyvanutí, úplného rozvázání posledních karmických pout. Jeho poslední slova údajně byla:„Vše, co je složené, pomíjí. Proto buďte bdělí a usilujte o svou spásu.“
 
20.5.2005, JL


(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz