Osobní prožitky, vize; jejich zařazení do magického konceptu.
Chiah: Finální vize Chrámu I.
Jdu po cestě mezi poli. Zem je zmrzlá, na polích i na cestě, lemované špinavě žlutou trávou, leží ostrůvky našedlého a leckdy zdupaného sněhu, které se nestihly rozpustit. Pod nízko visící ocelovou oblohou se válí nažloutlý kouř,stoupají z odkudsi z lesů, kam se trefila děla, anebo z chalup, které zapálili vojáci. Už je po bitvě a občas mne mine povoz, odvážející raněné.
Přicházím na bitevní pole, poseté mrtvými nebo skoro mrtvými vojáky v barevných uniformách. Rozhlížím se a pak začnu prohlížet padlé a ranění v bílo-černo-modrých uniformách. Jdu od jednoho k druhému, některé pohladím, zvlášť mladinké vojáky nebo hezké mládence. Odhrnuji pláště, otáčím hlavy. Podivuji se jednání své postavy, trochu napjatému, trochu odevzdanému, ale vytrvalému. Dochází mně, že někoho hledám..
V druhém Chrámu dělám poctivě vstupní rituál. Je to možná nadlouho poslední návštěva druhého Chrámu, tak se snažím zrekapitulovat dosavadní návštěvy, nic nezapomenout, být přesná... Vše se daří, na konci rituálu posílám vnější já do vnějšího světa - je to jakési černé mytágo, které bude muset zastávat moji roli, ale z příběhu vize vím, že jednou začne samo sebe hledat. Opuštěné, tak jako je opuštěný každý pozemský člověk, který hledá svou podstatu v nepřátelských vyšších světech, bude zpívat a přinášet poselství jiným o nekonečné cestě vzhůru... Já sama, ztotožněná jako obvykle s mlhavou Chiah, vystupuji velikou trhlinou mezi světy do volného prostoru.
Peklo jsem chtěla navštívit již od minulého roku, kdy se mi vize pekla při cvičení druhého Chrámu nepovedla.
Jsem svou obvyklou postavou, dívkou s plavými vlasy v modrých šatech. Tentokrát má moje postava jediný cíl a tou je návštěva pekla, na kterou jsme obě vyzbrojeny. Jdu tedy do svého chrámu, neotálím, neprohlížím si jej. Uvnitř mám pocit, že je obrovský... ten pocit se objevuje poprvé. U oltáře dělám pentagramový rituál, a pak sáhnu pod oltář přikrytý ubrusem a přesně podle očekávání nacházím krabičku, ve které na pergamenu stojí signatura mého Démona, který mi cestu peklem ulehčí. Ještě před tím než se vydám k bráně pekelné, zavolám svou Bohyni. Do stříbrného poháru k připravenému červenému vínu obětuji svou vlastní krev a Bohyně přichází a vyslyší mou prosbu. Bohyně mě vede za oltářem, kde je ve zdi průchod, kterého jsem si dříve nikdy nevšimla, vede mě cestami podél vnější zdi chrámu a točitým schodištěm dolů až dorazíme k výtahu, spíš to vypadá jako kladka nebo malý služební výtah. Obě nastoupíme a pak pomalu sestupujeme dolů různýma točitýma uličkama, velmi stísněným prostorem.
Postavu zase trochu odbydu. Matně ji vnímám jako pohodovou a pohyující se v několika úrovních čas - čili jako vždy.
Začínám až v chrámu. Rituál provedu velmi dobře, bez přerušení. Vyjdu do vesmíru jako obvykle, ale najednou se stávám tarotovým Mágem, zlatým na modrém pozadí prostoru. Neletím v hermovských botách, ale kráčím po zlatém paprsku. Okolo mne se na zlatých strunách spouští zlaté bytosti, jejichž podoby nerozeznám. Je jich nespočetně mnoho. Představují Světlo Universa, které stéká nekonečným temným prostorem. Já zatím na svém paprsku poskakuji, dělám přemety, výmyky, tancuji na něm. Baví mne to. Při druhém začátku německé skladby se představa rozplyne, najednou jde postava Mága proti mně a zamotávám se do úvah o měřítcích: Jak je tento bůh veliký? Jaký bude při pohledu zblízka? Prožitek mizí.
Postavu trochu odbudu, Chrám přelétnu. Vybavím si paroží na oltáři. Rituál se daří, odcházím po něm z Chrámu, stávám se následkem svého rituálu a jako druhé já vstupuji do jiného světa v božské formě pouštní lišky.
Odcházím do pouště, kladu tlapu před tlapu, temnou a teplou nocí chodím písčitou i kamenitou pouští.
Postavě se vyhýbám, abych ji nedokreslovala přeplácanými nesmysly, jenom jdu určenou cestou. Vnitřek chrámu přelétnu. Rituál se mi nedaří, nesoustředím se na něj.
Cesta po Stromě života mi neskutečně leze na nervy, až tudy skoro nemohu jít. Při cestě zdola nahoru není nahoře nic. Kether a prázdno s ním spojené působí bezútěšně. Je nad síly člověka dostat se za hranice mysli, mimo stín sebe sama. Prokletím moderní současnosti je uvědomění si sebe v osobním smyslu. Proto Karika tvrdil, že vše je Choronzon. Vysněný svět je lživý, je konstrukcí ega - dokud nepřekonáme hranice sebe sama.
Cesta do chrámu je veselá. Na louce létají motýli, bzučí včely, přes cestu se plazí had. Při vstupu do chrámu na mě shora dopadá světelný proud. Propojuji se s ním a cítím, že tady je místo určené k setkání s božskými bytostmi. V chrámu klekám před oltář, pokládám ruce na kamenného čínského draka a orla s roztaženými křídly. Dělám Pentagramový rituál. Vznáším se v kosmu a napadá mě, že se potřebuji dostat do světa Beriah, abych se setkala s Hathor. Ne do Daatu, ale pod Daat.
Soustředím se až v chrámu. Dělám Pentagramový rituál. V kosmu procházím sféry Stromu života, ale nedokáži je odlišit. Daat – stojím na dlouhém úzkém mostě přes velice hlubokou propast. Z hloubky propasti se rozlévá světelná záře.
V chrámu dělám Pentagramový rituál, zůstávám stát uprostřed chrámu se vzpaženýma rukama, poklekám, hlavu pokládám na zem. Po chvíli cítím dotek něčí ruky a slova: „Povstaň, vím o tobě.“ Vstanu, božstva nevidím.
Do chrámu jdu zelenou loukou jako vždy. V chrámu na oltáři zapálím svíčku. Drak i orel jsou tentokrát kamenní.
V kosmu kroužím, dělám kotouly a snažím se zopakovat si pocit, který jsem měla při uvědomění si, že střed je všude. Nepovedlo se mi to, pocit se neobnovil. Když se ke mně z dálky začal přibližovat Strom života, napadlo mě, že tak jak ho znám zobrazený, nemůže existovat. Oblasti sefirot se poskládaly ve vrstvách nad sebou.
Jdu z tržiště cíleně do chrámu. Jdu zvolna a zaposlouchám se do znění přírody. Nejen ptáci, i stromy pějí svou píseň. Louka je koncertním sálem. V chrámu je šero, klekám si před oltář a zapaluji žlutou svíčku. Studené, tvrdé kameny mě tlačí do kolen. Drak na oltáři, po mé levici ožívá, natahuje své tři zelené hlavičky a plivá ke mně ohnivé jazyky. Snaží se mě zastrašit. Daří se mu vyvolat úsměv na mé tváři. Je legrační ve svém hněvu. Vpravo je velký mořský orel. Dělám Pentagramový rituál a obcházím vnitřní prostor chrámu.
Převtěluji se postavy, která jde radostně k chrámu. Stmívá se. Jsem oblečená do lehkých dlouhých šatů. Vějící vánek mi pročesává vlasy. Chrám je kamenný a prostorný s temnými zákoutími, osvětlen je pouze oltář, a tato záře slabě dopadá až ke dveřím. Tím, jak postupuji k oltáři, světlo je stále zářivější, zbarvené do oranžova od svící.
Přípravě jsem tentokrát nevěnovala mnoho pozornosti. Sveřepě směřuji k chrámu, okolo mne hučí a zmítá se čas. Jsem svou postavou a nejsem nikým, jen lehkým dotykem vzpomínám na předcházející vize, abych se do nich nezapletla. Rituál v chrámu procházím cílevědomě. Jdu hledat svého boha.
Odděluji si nejdřív Horní tvář, nepředstavitelnou, od Dolní tváře. Zaujímám své místo ve výchozím bodu v Malkuth, pak se vyhoupnu k Luně a ještě kousek nad ni.
Začátek jsem prošla rychle. Postavu jsem se pokusila pominout, abych si nevracela včerejší nejasnou vizi. Přesto vidím sama sebe jako dítě. Když se na sebe chci pořádně podívat, mám staré, bosé nohy. Vidím je v měkkém prachu cesty, okolo mne šumí stromy. Jsem stařena, která vzpomíná na to, jak byla malá. Někdo mi zabil matku, vybavuje se mi scéna, kdy a jak se to stalo. Vlivem tohoto zážitku se stávám samotářkou. Dál moje vzpomínky jako staré ženy nepokračují, byl to jenom útržek.
Invokační rituál je méně živý než včera.
Příprava
Po cestě se tentokrát jaksi vleču a moje vnitřní postava – projekce já – neví, odkud a kam jde. Netypicky se prochází a povaluje po rozkvetlé louce a tancuje si tam. Moje pozorující já, které sedí v sále, neví, co si o tom má myslet, na podobně optimistické obrazy si nepotrpím. Chrám je zabydlený, používaný; vracím se sem jakoby po dlouhé době na Svoje věčné místo.
Na invokačním rituálu si ale dávám záležet, nevynechám ani krok. Šustí mi při něm sukně a když po rituálu Otevření brány odcházím, odchází jen jedno alter-ego, druhé tu zůstává, aby se ponořilo do prostoru v prostoru. Moje pozorující já pro jistotu všechny já přepočítá a zkontroluje jejich stav. Asi jsem fakt hrozný hnidopich.
Cestu do chrámu nevnímám. Jsem v chrámu. Barevným, kruhovým oknem vysoko přede mnou, proudí do chrámu sluneční světlo. V chrámu zůstávám a snažím se získat co nejvíc informací o své bohyni Hathor. V kruhu světelných bytostí, na západní straně upoutává mou pozornost krásná egypťanka s korunou na hlavě, v podobě měsíce a slunce. Je oděna v dlouhé bílé roucho se širokým zlatým pásem. Klekám před ní, na zem pokládám i hlavu. Divím se sama sobě, jak jsem pokorná. Kladu otázky a dostávám odpovědi.
Příprava stejná jako minule. Zamotané příběhy okolo postavy - Vnitřní projekce já mi připadnou překombinované, tak je jen sleduji.
Na invokační rituál se hůř soustředím.
Příprava: Koncentrační cvičení; otevírám vnitřní chrám. Vize jsou barvité, kolem mé postavy, tj. vnitřní projekce já, se vine síť příběhů, která by vydala na několik sezení regresní a jiné podobné terapie. Provádím velký invokační rituál; v souladu s barvitými vizemi jsem jej dnes obohatila o podrobnosti; vědomě konám snad každý krok.
Pak opět zaměřuji pozornost k oblastem věčného zatracení. Souběžně hledám souvislosti k Prastarým (v této době studuji Necronomicon).
Tentokrát jsem pozorovala Boha při tvoření světa.
V chrámu tentokrát mezi mnou a světelnými bytostmi nebyl tak velký odstup. Byli mi blízcí, dokázala jsem s nimi navázat kontakt, bavit se s nimi.
Problém nastal, když jsem se měla dostat do blízkosti Boha. Nebylo kam, nebyl tam prostor pro mě. Všude byl jen Bůh. Tak jsem se stala jeho součástí.
Cestou do chrámu vnímám zpívající přírodu.
Ve vnitřním chrámu tentokrát jen stojím uprostřed a vnímám jemné chvění těla. Větší, středový prostor je prozářen bílým světlem, tma se krčí v koutech.
Božský svět ideí vnímám jako jemné vibrování, míhání všemožných myšlenek a jako široširý prostor bez konce a začátku. Nejsou tam první tři sefiroty.
