Teoretická a subjektivní praktická témata, na která jsme při své magické činnosti narazili: Já & magie, životní cíle, postmoderna, otázka prvotního hříchu, sebezpyt a jeho thelemický kontext. Úvahy, eseje, osobní poznámky, nápady.
Anakin: Je jen cesta vpřed...
Dnes je to týden, kdy mě při pravidelné procházce do nedalekého parku před kopcem napadlo, že bych mohl zkusit chůzi pozpátku. Nebyl to nápad jen tak z čistého nebe. Asi týden předtím jsem na procházce potkal ženu, kolem padesátky, který poslední část kopce šla právě pozpátku. Žasl jsem nad tou kreativitou již v prvním momentě. Už tam jsem si ten obraz spojil s průběžným úkolem, dělat něco nezvyklého, ale nechal jsem jej být. A bylo to právě před týdnem, kde mě ta myšlenka znovu a silně při procházce napadla. Chvíli jsem ji nechal působit a vyjednával sám se sebou, zda do toho jít. Byla pěkná slunečná neděle, všude kolem mě se procházelo nebo běhalo spoustu lidí a já s nápadem jít pozpátku. Pozoroval jsem úzkost v těle, začal jsem se potit, srdce mi rychle bilo. Věděl jsem, že nakonec pozpátku půjdu a čím déle jsem to odkládal, tím byla situace horší. Nakonec jsem se naštval, poslal myšlenky k čertu, otočil se a šel. Stačilo pár vteřin a všechny pochyby a úzkosti už nebyly. Lidem, kteří mě míjeli cestou shora dolů, jsem neviděl do tváře a ti, co šli pode mnou, na mě nijak nereagovali. Snad jako by mě neviděli nebo nechtěli vidět nebo jim to prostě bylo jedno. Ušel jsem pár desítek metrů a zase se otočil nazpět. Cítil jsem se jako král a byl jsem na sebe pyšný.
Z počátku jsem se vyznával v pojmu myšlení a myšlení jako vytváření konstrukcí. Jak to celé oddělit a uvědomovat si tento rozdíl. Mozek je tu proto, aby se přeci činil. Asi nejvíce mi v tom pomáhá intuice. Toto oddělení vnímám jako hrubý rastr.
Magické myšlení je pro mě celá kupa myšlenek, vjemů, pocitů a událostí, které zpracovávám ve svém vnitřku. Důležitou součástí je kritický pohled na vše kolem sebe. Nevhánět se do ustálených názorů a morálky. Soustředit se na na vlastní individualitu. Tu také dopřát ostatním. Každý jsme bod ve tmě a máme svůj svět. Jiný úhel pohledu. Při tomto postoji často řeším jak magické myšlení skloubit s věcmi pozemskými, všedními a okolím.
Na Stromě života je osmou sefirou Hod, nalézá se na jeho levé straně a náleží do světa Jecirah (utváření). V tomto světě vznikají konkrétní entity ve světě psychickém, ideje se zhmotňují a to, co bylo kdesi vysoko započato, se již nedá zastavit. Na cestě ze světa Ašijah, tedy z Malkut, je to místo setkání s překážkami, se sebou samým, s odlesky ve tmě. Sefiře Hod kabalisté přisuzují ideu Merkuru a značí slávu, nádheru, ale také odraz a rezonanci. Tímto je naznačeno, že dokáže impulz zachytit a odrazit jej někam do prostoru, buď ke svému zdroji, nebo někam jinam.
Podle numerologů je osmička číslem proudění, úspěchu, pevné vůle a pochopitelně i jejich protikladů. Také přináší zvraty a změny.
V polovině ledna jsem zkoušela pomocí magického zrcadla se setkat se svým silovým zvířetem. Po zahájení jsem se soustředila na plochu zrcadla. Mlha se částečně rozplynula... vnímám postavu jakoby plovoucí prostorem ,někdo leží na zemi a spí a z ničeho nic vidím krokodýla ,dívá se na mně, vidím jeho oči, dlouhou tlamu a kůži... Nebojím se ho, i když má tlamu plnou zubů. Za chvíli se ztrácí a objevuje se lítací drak s blankytnými křídly a opět se mění v hada. Sezení ukončím, trvá tak dvacet minut. Jdu si lehnout a jak usínám, kousek vedle vidím krokodýla. Dívá se, nehybně leží a tak se stává mým ochráncem.
Často vzpomínám na svůj první cíl v životě ,který jsem si stanovila .
Květen 1971. Sedím v ordinaci dětské lékařky a hlavou mi probíhají události předešlého dne. Odpoledne jsem byla s otcem na chatě a chtěla jsem si pohrát se sousedovým kocourem Ríšou, nenašla jsem ho a vracela jsem se pomalu zpět, když jsem ho zahlédla. Důležitě si vykračoval vedle starého pána Astla. Zavolala jsem na něj, šel kousek za mnou, když starý pan neváhal a kopnul ho tak silně, že kocour zamraučal. A hned domů! Žádné toulání! A ty ho nehlaď, jenom ho kazíš. Zůstala jsem stát jako opařená. Bylo mi do pláče. Starý pán se na mně obořil: Co tady stojíš, zmizni, ať tě již nevidím!
Vzlykajíc jsem se rozběhla pryč, bylo mi kocoura velice líto, nemohla jsem přestat na něj myslet.
Původním záměrem a prvotním cílem souvisejícím s Magií nebyla žádná ušlechtilá myšlenka, ani svět zachraňující cíl. Chtěla jsem všechno a ještě víc, svět mi měl padnout k nohám a získat jsem měla všechno to zlato, co se tak třpytí a co oslnilo moje oči. Materiálně, Moje magická cesta začala tedy čarodějnictvím.... a to zcela obráceně než měla, nakoupila jsem spoustu temných věcí, spoustu stříbra a prstenů a vycházela do ulic jako „pravá čarodějnice“ oděná, leč bez řemesla. Pak jsem narazila na Zuzanu a její školu, a začala oborem čarodějnictvím, v domnění, že mi budou patřit všechny ty lahodné ročníky vína a bohatě zdobené stoly se zlatými poháry a příbory s vyraženým jménem mi budou říkat paní ještě než dokončím půlrok.
Sedím a přemýšlím nad tématem. Já a magie... Jak jsem se vůbec k ní dostala, jak jsem se s ní seznámila? Když se dívám na to, co jsem prožila za posledních padesát let, tak vlastně byla vždy po mém boku, a já o tom neměla tušení. Dávala mi šance na přežití, byla vedle mě v pohádkách i v příbězích o čarodějnicích a o mořských pannách, které jsem slyšela doma.
Jako dítě jsem vyrůstala sama a mými jedinými společníky často byly pohádkové knížky s princeznami, princi, draky a vílami. Seznamovala jsem se s tímto světem, kde dobro vítězí nad zlem, snila jsem o tom, že jsem princezna, kterou ze spárů draka vysvobodí hezký princ s dlouhými černými vlasy. Hrála jsem si na Popelku, Zlatovlásku, ožívaly přede mnou víly, skřítkové i dědeček Hříbeček. Na toto období ráda vzpomínám. Později se mou oblíbenou stala Legenda o Ulenspieglovi - stará kniha někdy z počátku minulého století, bohatě ilustrovaná. S ní jsem prožívala příběhy Ulenspiegla, jeho přítele Lama a jeho milé Nel. Prožívala jsem i čarodějný sabat, kde bylo sděleno Ulenspieglovi, jak se Flámové a Valoni spojí v boji o svou samostatnost, neboť to bylo poselstvím knihy. To byl můj první dotek s čarodějnictvím, a dnes již vím, že také s kartou vandrujícího Blázna – Atu 0.
Rituál byl stále zaměřen na základní navázání komunikace s entitou.
Cvičila jsem už mnohem méně, dvakrát, někdy i jedenkrát za týden a musím říct, že každodenní cvičení s vynecháním víkendu bylo mnohem intenzivnější, co se týče intenzity jevů spojených s pokusem o navázání komunikace s Lamem.
Rituál jsem cvičila první týden denně, další týdny tak, jak to šlo a kdy jsem měla na cvičení klid. První rituál byl nejintenzivnější, při ostatních jsem měla dojem, že se mi od Lama vše odráží zpět a já nejsem schopna se někam dostat. Předchozí cvičení s Lamem (civění) pro mě bylo bombastické, protože bylo doprovázeno podivnými stavy, vedlejšími efekty, ze kterých jsem měla strach a taky jsem ze samotného obrázku měla nepříjemný pocit a nemohla jsem ho mít položený ani na nočním stole. Při rituálovém setkávání s Lamem k těmto podivnostem nedocházelo. Přesto nemůžu napsat, že by se nic nedělo, ale dění se spíš soustředilo směrem dovnitř. Při mnoha cvičení jsem nabyla dojmu, že mě Lam nepustí dál, on je branou, skrze kterou musím projít a nejsem připravena. Ještě teď mi v hlavě zní jeho otázka „čeho se bojíš“? A dokud si upřímně neodpovím a nezpracuji toto téma, nikam dál mě Lam nepustí. Toto je nejmarkantnější pocit, který z rituálu přetrvává.
V letošním roce, více než kdy jindy, vnímám vedení našich cest a
ovlivňování událostí vyššími bytostmi. Události se skládají tak, aby nás vedly a případně změnily naše plány. Člověk se rozčiluje, že je všechno jinak, než chtěl, ale nakonec to proběhne svojí cestou, která není úplně špatná. V tomto duchu probíhaly moje prázdniny.
Zajímavá je jedna věc. Všimnul jsem si toho u některých událostí a rozhodnutí. Některá mají ten správný čas, který lze propásnout, a jiná, kdy se zdá, že je to
správný okamžik, ale rozhodnutí lze nakonec změnit a v podstatě to nemá vliv na
výsledek. Bohužel nevím, jak to rozpoznat.
Při pročítání Ciceronů jsem znovu objevila geomantickou divinaci, o kterou jsem se naposled zajímala tak před deseti lety a po několik večerů jsem se s ní bavila. Geomantie je jednoduchá metoda a na konkrétní otázku odpovídá stručně. Jednotlivé pozice mají svůj daný význam – počátek, vývoj a výsledek. Vedle tarotu, se kterým pracuji takřka denně, je to příjemné zpestření.
Zkoušela jsem cvičit spojení s entitou Lam a popíšu tady průběh s výsledky. Necvičila jsem každý den, víkendy to nešlo a při posledním cvičení mě to tak pohltilo, že jsem musela den vynechat,protože jsem měla pocit, že bych to neustála.
1) Nevím, jestli jsem to pochopila úplně správně, ale začala jsem pentagramovým rituálem, hexagramovým rituálem a dál jsem pokračovala naším rituálem , který se snažíme tak dlouho nacvičovat – a tady mi pomohlo to, že jsem si jej vyzkoušela v Kunkách, protože jsem zařadila gesta a pohyb a už jsem neměla pocit tak hrozné prkennosti, i když ještě cítím, že to není to pravé ořechové.
No a pak jsem si sedla a odříkávala talam malat.
Napoprvé jsem kolem sebe měla najednou mlhu, zavalila mě vlna strachu a Lamovi se po tváři dělaly boule. Víc nic.
Koupila jsem si knihu Praktická sigilická magie od R.Tegtmeiera. Přečetla jsem ji velice rychle a pak znovu pěkně pomaloučku. Počáteční představa o lehkosti tohoto čarování rychle mizela. Přesto jsem se rozhodla sama něco vyzkoušet, neboť- cituji autora- sigilická magie je jedinou magickou disciplínou, kterou si lze osvojit s největší rychlostí a s nejmenší námahou.
Co je nejmenší námaha jsem poznala hned při tvorbě sigil.
Abramelinův rituál, který je za úkol, mi ani trochu nejde. Když mohu, cvičím si jej v sále; když tam není volno, zkouším nahlas v pokoji v Ku nebo jenom potichu čtu doma (tam je všechno slyšet). Ať tak nebo tak, nemůžu se do toho dostat, skončím jenom u čtení textu nebo u známého problému českých zpěváků - nevím co s rukama. Vize se mne jenom dotknou a hned uletí, dynamiku umím vtělit do hlasu - protože vím, že tam patří - při pohybu jsem dřevěná a přemýšlím, jak to patří, místo abych nechala vše pramenit ze sebe. Výsledek je hrozný, jsem jako herecké nemehlo. Asi není na rituál vhodný čas.
Při prvním pohledu na obraz Lama(nadlidskou entitu)mi z paměti vyplyne vzpomínka na kojence, holčičku v Kojeneckém ústavu(mé první pracoviště po ukončení Střední zdravotnické školy), která přišla na svět s několika vrozenými vývojovými vadami a jednou z nich byl hydrocefalus-hromadění mozkomíšního moku v mozkových komorách, které způsobuje zvětšování hlavy, při neléčení do velkých rozměrů. Obtížně jsem tuto vzpomínku odsouvala.
Každé setkání s ním mi je něčím hodně nepříjemné, při úplně prvním setkání jsem se tohoto „dýchnutí něčeho cizího“ hodně vylekala, po pravidelně nepravidelném zírání na něj se dá i říct, že mě ten divný pocit tolik neděsí, ale rozhodně mi není příjemný.
Hill Of Tara /irsky Temair in gaeilge/ se nachází nedaleko mého domu v Co Meath. Je to vyhledávané místo turistů a také pejskařů, jsou zde opravdu krásné vycházky s pěkným výhledem na okolí. Bylo zde korunováno 143 irských králů. Kromě starých monumentů jsou právě vzácností kruhy zvrásněné Země, které určitě souvisejí s Fairy Forts, z nichž je právě obrovské množství v Co Meath /oblast kde žiju Co= County= okres, hrabství/ Ve starověké Irské mytologii Temair bylo posvátné místo – Obydlí Bohů a bylo považováno za vchod do dalšího světa. Říká se, že tu stál i svatý Patrick aby konfrontoval starověkou pohanskou tradici na tomto svatém místě.
