Co chceme říci ostatním v nás, ostatním z nás i ostatním odjinud.
SOLVE et COAGULA Umění – Alchymie - Střelec (meditace nad obdobím a kartou) 21.11. – 21.12.
Karta Umění (společně s kartou Smrt a Mág 2) nás provázela při listopadovém setkání v Kunkovicích 18. – 20.11. 2016. Karty (snad poprvé pouze ATU) byly vytaženy při pátečním výkladu na skupinu –mimo jiné ukázaly na končící období Štíra a nadcházející období Střelce...
Během sobotního tarotového odpoledne jsme Umění a Smrt probírali podrobněji, hledali symboly a vstupovali do těchto karet. (Mág 2 se připomněl při nedělní závěrečném výkladu na skupinu).
Od návratu ze setkání mě alchymie provází každým dnem – buď v meditacích, ve snech, ve filmech nebo v knihách. Pustila jsem se do četby děl Gustava Meyrinka – Golem, Bílý dominikán, Anděl západního okna, Valpuržina noc.... Kromě již výše zmíněných impulsů byla dalším podnětem kniha Evy Markvartové – Alchymie a tarot: klíče k románům Gustava Meyrinka. Kniha se zaměřuje na rozbor alchymické a tarotové symboliky v jeho románech, konkrétně v Golemovi a Bílém dominikánovi. Díky tomu pro mě nabývá četba samotných románů hlubších rozměrů a souvislostí.
Přišlo na svět malé tele.
Kráčelo si rázně, směle,
až jednoho rána
přišla první rána.
A hned druhá, třetí, čtvrtá..
Tele se v tom pěkně vrtá,
plíží, pachtí, plahočí…
Od malička byla tou, co „ by měla něco pochopit“.
Ne vždycky to dokázala. Ne vždycky to chtěla. Chtěla si dělat věci po svém.
„Mysleli jsme, že když už jsi velká, tak budeš i rozumnější, ale bohužel….čím jsi starší, tím jsi hloupější“.
Už docela dlouhou dobu poslouchám přednášky z Thelemy a ještě jsem nenapsala ani jeden úkol, ani jedno vyjádření k tomu co je mi sdělováno, co mám pochopit. Ani toto nebude konkrétní vypracovaný úkol, ale jenom takové zamyšlení nad sebou a nad mým vztahem hlavně ke Knize Zákona. Stále totiž koumám nad tím, proč nejsem schopná přinutit se AL přijmout. Nejprve jsem si myslela, že to způsobuje Crowley jako osoba, že mě odpuzuje jako člověk (to je ostatně stále pravda), ale jak tak bloumám po internetu a hledám různé informace, nevím už kde jsem si přečetla citát svatého Augustina: “Miluj a čiň, co chceš. Člověk, který se naučil milovat Boha silně a bez ustání, může dělat cokoli si přeje, neboť si nikdy nebude přát zlo.“
Skoro jsem si nevšimla, že už je Poustevník dávno pryč. Stále se vzdaluje, noří se do hlubin země a já se nemůžu zbavit dojmu, že mi bylo něco ukradeno. Bloudím tu jak tělo bez duše a nevím, kam se vrtnout. Možná bych měla přebrat letošní úrodu a to co nejdřív. Neboť je naházená na jedné obří haldě, kde se míchají plody zralé, přezrálé, nedozrálé i ty shnilé, všechno dohromady a tak nastal čas úrodu roztřídit, tak jak to patří.
Před pár dny jsem dočetla úvodku s názvem Its An Ill Wind That Bloweth... (česky asi Nedobrý vítr se pozvedá...) ve Starfiru vol.I/No.5. Článek je podepsaný jenom jako Redakce. Velmi hezky navazuje na poslední řádky článku mého předchozího. Ten, kdo by měl Thelému reprezentovat nejvíc a prohlašuje sám sebe za Crowleyho dědice a následovníka (t.j Kalifát anóbrž O.T.O.) je vlastně jenom správcem crowleyánského muzea a Thelémě dělá spíše ostudu. Pánové z tohoto kalifornského řádu nemají zasvěcení do odpovídajících stupňů, nic vlastního netvoří, nejsou průzkumníky, na Crowleyho ani na nikoho jiného nenavázali. Pochopitelně že na vedoucí pozici by redakce raději dosadila T.O.T.O., čili Tyfónský O.T.O., což je řád, jejž do své smrti vedl Kenneth Grant, ale když se tak mrknu kolem a okolo, obávám se, že by mohli mít pravdu. Protože jinak - krom publikace vysvětlujících článků - nikdo nic nedělá. Dámy (i pánové, budou-li chtít), máme vynikající možnost!
Jdu domů z práce, obvyklou trasou, která je dlouhá necelé dva kilometry, je zataženo a poprchává, jdu svižným krokem, schovaná pod deštníkem. Tu slyším těsně za sebou po pravé straně šustění oděvu a klapot kroků. Kdo se odvážil tak nepříjemně blízko? Otočím se, ale nikoho za sebou nevidím. Říkám si, že se mi jen něco zdálo a jdu dál. Podivný šramot a kroky však slyším dál, zase se otáčím, ale nikdo za mno není. To už jsem ale vyděšená a nechápu, co se děje. Cítím se být ohrožena něčím, co nevidím, nikdo to nevidí, ale zvuky slyším zřetelně. Zděšená se dívám se na procházející lidi, ale ti si mě nevšímají, ještě že tak, asi by jim mé chování připadalo divné. Ženská, co se pořád zmateně otáčí, vytřeštěně zírá a přidává do kroku … Na pozadí mi v hlavě zní Zuzaniny rady „zeptej se, kdo to je a co chce“, nejde to a snažím se tomu utéct, zrychluji krok. Najednou zvuky ustanou, uklidňuji se, přesto nepříjemný pocit ve mně zůstává.
Je rok 1975. Jsem šest let vdaná, jeden rok bydlíme v novém domě, máme jednu dceru, žádné peníze, nějaké dluhy, špatně placenou práci,přežili jsme bez úhony nátlak komunistů na rozšíření jejich řad(hlavně manžel, protože jeho otec je předsedou KSČ ve velké továrně) a máme velkou chuť žít a bavit se. A máme hodně kamarádů. A tak pomalu vzniká plán.na zpříjemnění všedních dnů. Budeme grilovat prase.
Prase zakoupí za poměrně malý peníz moje matka, členka dobře prosperujícího JZD Mír S…. Čuník je zvíře vyřazené z chovu, protože má kýlu a dlouho by nevydrželo. Nám ale stačí tři měsíce. A krmit ho bude také matka, je skladnicí ve zmíněném podniku, tudíž krmení zdarma. Nejdůležitější věc je vyřešena.(I když přemluvit maminku nebylo snadné). Další věc je nějaké zařízení, na kterém se bude maso točit. I to se rychle zvládne. V leteckých opravnách, kde pracuje manžel, není nic nemožné. Jeden kamarád nakreslí plán grilu, Bohouš rozepíše a vyfasuje potřebný materiál včetně malého motorku a další kamarádi vše vyrobí. A pak se ještě musí výsledné dílo šikovně vyvézt přes vrátnici hlídanou ozbrojenou stráží. Není to opravdu jednouché, ale důvtip všech zúčastněných je obdivuhodný. Jediný, kdo má strach, jsem asi já. Vznáším námitku, že bude narušena bezpečnost státu, protože oprava vojenských letadel je kvůli grilování prasete ohrožena. Uklidní mě ujištění, že materiálu je pro celé RVHP tolik, že ho nikdy nikdo nespočítá. A skutečně. Vojenské stíhačky létaly a opravovaly se bez problémů, a při tom se ještě vyrobilo spoustu grilů a sekaček a hoblovek.. Lidové tvořivosti se meze nekladly.
V této měsíční práci bych se chtěla vrátit k jednou dnu, který bych, nebýt nočního zážitku, prožívala úplně jinak.
V noci jsem měla velmi neklidné spaní. Co se mi zdálo, už se nepamatuju. Jediným , ale zato velmi výrazným zážitkem bylo, že mě probudil uprostřed noci velmi výrazný hlas. „Smrt je za dveřmi“. Ten hlas ve mně zůstal a slyšela jsem jej ještě ráno.
V neděli večer jsem jel pro P. na letiště.
Bylo po 21 hodině a už bylo skoro tma, jen nad západem ještě prokukovaly světlé horizontální šmouhaté průhledy, tam, kde zhruba před půl hodinou zapadlo slunce.
Bylo chladno, svetr byl velmi příjemný už proto, že docela i foukalo. To vše vytvářelo zcela zvláštní atmosféru… a s nečekaným předstihem ve mně letos poprvé vyvolalo to známé zavanutí podzimu… Při pomyšlení na to kolikátého teprve je, jsem se otřepal jakýmsi… snad vnitřním chladem.
Jako jedno ze cvičení vůle jsem si stanovila cvičení pentagramového rituálu. Nejdřív jsem si stanovila termín denně poté, co uložím děti k spánku. Protože jsme postupem času zjistila, že denní cvičení rituálu se mi nedaří, slevila jsem na třikrát týdně.
Ale tento rok moje vůle nějak ochabuje či co, a tak se stávalo, že ani třikrát týdně se mnohdy nezadařilo. Moje disciplína a stejně tak moje sebevědomí dostávaly velké trhliny. Snažila jsem se přijít na něco, co by mě ke cvičení donutilo. A pomohly mi děti. Stávalo se, že se téměř denně potýkaly s nějakými nočními můrami. A tu mě napadla spásná? myšlenka. Řekla jsem dětem, že mohu cvičit v jejich pokoji rituál, který všechno zlé vyžene. První den jsem provedla rituál a děti spaly klidně až do rána. A druhý den taky. Vypadalo to, že jsem dokázala spojit příjemné s užitečným. Pomalu jsem si potřásala pravicí, jak jsem vyzrála sama na sebe a dokázala uklidnit i děti.
Fyzický svět je pevně spojen s prostorem a časem, díky kterým se můžeme orientovat. Filosofie rozlišuje tři úrovně času. Čas v manifestovaném světě v dualitě, až po čas mimo dualitu. Tyto tři úrovně korespondují se světy na Stromě života. Toto trojí rozdělení se dá rozšířit o čtvrté, tím by byl svět Aciluth, svět jednoty protikladů je světem bez času. Jevy se mohou projevovat až díky mnohosti a času a ten vzniká až v Daat.
Čas, který můžeme měřit na hodinách je krátkodobý, říká se mu fyzický (svět Ašijah) a pro nás je nejpochopitelnější. Mentální čas (svět Jecirah) je vnímáním toho fyzického uvnitř. Každý vnímá jiný psychický čas a nemusí souhlasit s fyzickým.
Čas někdy běží rychle, jindy pomalu, podle toho, zda se na něco těšíme nebo netěšíme. Hodně se toho někdy děje a člověk má pak dojem, že toho prožil daleko více, že žil déle. Vzniká zkreslení času.
K námětu mé úvahy mě přivedla poznámka kamaráda. Ten tvrdil, že někteří jeho známí hodnotí naši přátelskou skupinku jako „partičku lidí s obrovským egem, kteří se baví tím, že si ho leští“. Moje první reakce na toto hodnocení byla, že jsem se urazila. Pak jsem ale našla námět na zamyšlení.
Abych mohla někam postoupit, musím si nejprve vymezit pojem ego.
Než se vás budu ptát, co dělá vaše duše v zimě a kde vnímáte smysl Slunovratu potažmo vánoc, posílám pár postřehů ze sakrálního pochodu. Ten se konal už počtvrté pod názvem Slavnost podle známé Lovecraftovy povídky (vycházela na pokračování i v Energii). Druhým výchozím textem je Poslední slavnost s harlekýnem Thomase Ligottiho, který mně osobně se líbí víc a zdá se mi, že lépe popisuje zeitgeist saturnálií - je to modernější věcička. Zatímco Lovecraftovi se občas nedostávalo slov, a tak používal pořád stejná, tato povídka uvedeným neduhem jistě netrpí. Pokud by vás zajímala, pohledejte v povídkové sbírce Cthulhu 2000. Je tu ještě třetí text k inspiraci. Zalovte v Zónách stínu od Kariky a přečtěte si Sanův doslov.
Tento příběh se odehrál před mnoha lety, a já jsem po těchto letech pocítila potřebu znovu přehrát děje, které mám tam někde uvnitř sebe. Potřebu dostat je ven z toho malého a zároveň obrovského vnitřního prostoru, který tvoří lidskou psychiku.
Jednu teplou srpnovou sobotu jsme se vypravili na Lysou horu, která je považována za královnu Beskyd. Cest na tuto horu vede několik, my je však neznáme, proto se vydáváme tou nejznámější z obce Ostravice. Chvíli jedeme autem, ale brzy ho musíme odložit na parkoviště a jít po svých. Špatné znamení, parkoviště je plné, dlouho hledáme místo. Jdeme, stoupáme, davy lidí proudí nahoru a dolů. „Předjíždí“ nás babička s dědečkem, kteří svižně stoupají a jejich trackové hole nezastavitelně kmitají, jedna střídá druhou. Jirka prohodí – „my ještě nebudeme nahoře a oni se už budou vracet.“ No jo, chybí nám trénink, ale nevzdáváme se, pokračujeme dál. Les krásně voní, svítí sluníčko a vánek nás příjemně osvěžuje. Zatím máme dost sil. Lidé stále proudí, rozprchávají se do lesů a sbírají houby. Nad hlavami nám poletují plachťáky. Postupně za sebou nechávám kluky, mají pomalejší tempo a pořád někde odpočívají. Plazím se výš. S blížícím se vrcholem přibývají i pomníčky těch, které tato královna přemohla a uvěznila je do svého světa.
Takovou početnou účast turistů jsem vážně nečekala, vstoupám a přemýšlím o tom, co lidi vede k tomu, aby zdolávali vrcholky hor.
Jana procházela parkem a stále přemýšlela o tom, že neměla sestře slibovat vyzvednutí malé Evičky ze školky. Byla po šesté noční směně a už sotva stála na nohou, velmi toužila po teplé sprše a posteli. Pomalu se blížila k brance mateřské školky, děti si právě hrály na zahradě, byl nádherný letní den. Jakmile Evička uviděla tetu, okamžitě se jí vrhla kolem krku a s jásotem pištěla \"teto, to je dobře, že si pro mě přišla, půjdeme spolu na písek\". Jana souhlasila, odešla malou do šatny převléct, malá ručka holčičky vklouzla do Janiny ruky a ta naráz zapoměla na únavu. Rozloučily se s ostatními dětmi a směřovaly na nedaleké pískoviště,které bylo mezi bloky paneláků.
\"Evy, já si sednu vedle tebe na lavičku a ty si zatím hraj, budu se na tebe dívat\", řekla Jana, malá jen kývla na souhlas. Jana si sedla a zula si boty, udělala si pohodlí. Na prostranství mezi paneláky bylo málo lidí a to Janě vyhovovalo. Začala se kolem sebe rozhlížet a přemýšlela o architektuře paneláků, kterých tu bylo několik. Lišily se od sebe barvami, její oči připoutal jeden, který měl na sobě ještě lešení, byl ve fázi dodělávek.
Nedávno jsem slíbil, že se víc rozepíšu o tango-akci, která v Praze proběhla těsně před letním slunovratem. Aby to nebylo tak nezáživné, zejména pro ty, kteří o tangu nevědí nic (moc), pokusím se – i sám pro sebe – sformulovat, co je tango a proč mě a ostatní tak uchvátilo... a stále to dělá :-).
Vyhnu se popisnosti – o vzniku a původu, historii, stylech... to si může případný zájemce klidně sám najít na netu (třeba na www.caminito.cz) – budou to spíš moje osobní subjektivní postřehy, úvahy, prožitky... myšlenky začátečníka. S největší pravděpodobností budou i neučesané, spřeházené, nenavazující...
